Potichu v lesích *joshler*

6: "It's me defending in suspense"

Nová kapitola je tady, omlouvám se, že jsem se tolik opozdila. Doufám, že se i tak bude líbit a nebude moc matoucí. Nicméně pokud chcete vědět, proč zrovna nevydám nebo kdy vydám novou kapitolu, můžete mě začít sledovat a uvidíte tak info na mém profilu :)

Tylerova máma

Stála jsem před zrcadlem a pozorovala svůj odraz, který mi mnohdy připadal tak odstrašující, až mě z toho bolely oči. Dnes jsem ale překvapila i sama sebe, abych udělala dojem na Dr.Wentze. Co si budu nalhávat? Chci, aby se na mě podíval a chtěl mě. Chci si zase připadat chtěná a milovaná. Ale nemůžu, pro dobro svého syna.

Dnes jsem se chystala na schůzku s Petem, pozval mě do luxusní restaurace, kde jsem si mohla vzít jedině šaty. Už když jsme spolu chodili, brával mě na ta nejlepší místa. Tam, kde by mě bez něj nepustili. Ale on byl vždycky takový. Rozmazloval mě, jak jen mohl, miloval mě. Proto mě ani nepřekvapila ta žádost o ruku.

Chodila jsem s Petem už téměř jeden rok a schylovalo se k našemu výročí. Pete mě vzal do krásné restaurace. Tehdy jsem si oblékla šaty až na zem. Docela hezky mi obepínaly tělo a i přes to, jak stará už jsem, jsem se cítila zase mladá. Pravdu jsem ale znala, už dlouho nejsem mladá. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy jsem si stáhla do elegantního copu a ušní lalůčky mi zdobily stříbrné náušnice, které mi dal Pete. I tyhle šaty jsem rovněž dostala od Petea jako dar. Ze svého sekretářského platu bych si je rozhodně nemohla dovolit. Po několika pokusech zakrýt nedokonalosti, jako třeba temné kruhy pod očima nebo hluboké vrásky, jsem to vzdala. Chystala jsem se odejít, ale Tyler začal vyvádět. Ten večer mě prosil, normálně mě jen varoval, nikdy totiž Petea neměl rád. Ale ten večer mě prosil. Nejspíš by mě začal prosit i na kolenou, kdybych zůstala o trochu déle.

"Mami, prosím, nenech se jím zblbnout. Je to špatný chlap. Prosím, věř mi aspoň projednou."

"Můžeš mi vysvětlit, co je to tentokrát?" vyštěkla jsem na něj.

"Ty léky, co mi dává, nejsou normální léky. Nepomáhají mi, jsou to špatné léky, vůbec se mi nelíbí. A-a říkal mi nepěkné věci. Ř-říkal, že jsem nemocný a blázen," vykoktal ze sebe tím svým dětským hláskem. Pohladila jsem ho po tváři, políbila na čelo a odešla. Odešla jsem. Byla jsem šťastná a zamilovaná, ale hlavně hloupá. Pak měl Tyler tu nehodu a problémy se vyřešily samy. I přestože bych měla být znechucená sama sebou, že měl Tyler úraz hlavy. (A taky že jsem.) Stejně jsem byla ráda. Ten úraz hlavy totiž způsobil, že i na spoustu věcí zapomněl. A zapomněl, že měl někdy nějakého imaginárního kamaráda. Už ho nevídal, a když jsem se ho na něj zeptala, nechápavě na mě zíral. Po tom večeru jsem se Peteovi vyhýbala, jak nejlépe jsem mohla a docela se mi to i dařilo. Tyler už byl normální chlapec a psychiatra nepotřeboval. Ten rozchod byl poté lehčí.

Jakmile jsme s Peteem dojedli jídlo ten večer, Pete začal se svojí připravenou řečí. Vždycky mluvil, jakoby si psal před každým dnem přesně daný scénář. Byl takový rozvážný a hluboce zamyšlený. Nikdy mi nedocházelo, proč se mnou chce být. Nicméně došlo až k žádosti o ruku. Klekl si na jedno koleno, usmíval se od ucha k uchu, ale já i přesto věděla, že byl trochu nervózní. V té chvíli jako bych vystřízlivěla, konečně jsem se probudila a čelila realitě. Došlo mi, že s ním nemůžu být. Takže jsem mu to vysvětlila, co nejněžněji jsem mohla, a odmítla ho. Až do dneška se ujišťuji, že to bylo to správné rozhodnutí. A když se podívám na Tylera, vím, že to bylo správné. Ale ty osamělé noci mě vždycky dostihnou.

I přesto že se mi zamlouval nápad zajít si do špičkové restarauce, dnes jsem mu řekla, že by bylo lepší sejít se v obyčejné kavárně.