Potichu v lesích *joshler*

9: "We're broken people"

Už jsem v léčebně měsíc a přijde mi, že jsem ještě šílenější, než jsem byl. Až na to že nejsem šílený, nejsem blázen, ani mentálně nemocný. Jediná nemoc, která mi ničí život je zakořeněna hluboko v mé krvi. Zkurvená leukémie. Zkurvený svět. Já normálně nemluvím sprostě, ale tohle je podivně uklidňující. Ještě před chvílí jsem měl chuť někoho praštit, ale teď jen ležím na posteli a zírám do stropu. Ta bělost mi začíná lézt na nervy. Všechno je tady bílé, i ty hadry, které jsem dostal, jakmile mě sem moje máma vyhodila a odjela. Už se ale na ni nezlobím. Ten vztek už by stejně neměl smysl. Máma je měsíc pryč, ani mě nenavštívila. Dávám to však za vinu těm ďábelským lidem, kteří to tady vedou. Oni ji určitě zakázali mě navštívit. Museli jí to zakázat. Doufám v to.

"Všechno bude dobré, Tylere," zašeptala máma v den příjezdu do léčebny a objala mě. Znělo to spíše, jakoby ujišťovala sebe a ne mě. Ale nevadí mi to, já vím, že to zvládnu i bez ní. Co jiného mi zbývá? Musím sám sebe přesvědčovat, že všechno bude v pořádku, protože po nějaké době tomu možná i uvěřím. Zabořil jsem hlavu do jejího krku a nasál její vůni. Snažil jsem se zapamatovat si ji, ale už dávno mám její vůni zakořeněnou hluboko v mozku. Podíval jsem se přes její rameno a uviděl, že venku už vycházelo slunce. Modrá obloha se u země barvila do oranžové a růžové. Přemýšlel jsem, kolikrát uvidím tenhle východ slunce, než budu doma. Nechtěl jsem tady být. Pobývat v léčebně znamená přiznat, že mám problém, jenomže všichni se mýlí. Já nemám problém. Nemám žádnou pitomou schizofrenii. Jsem nemocný? Ano. Mentálně? Ne.

Jakmile se ode mě odtáhla, zahlédl jsem v jejích očích slzy, které hrozily, že se skutálí po tvářích. Nechtěl jsem ji takhle vidět, ale nevěděl jsem, co dělat. Vyhodit jsem ji nemohl, naštěstí mě ale zachránila moje doktorka paní Millerová. Je moc milá, dává mi bonbóny a chápe mě. Teda aspoň myslím, že mě chápe. Samozřejmě že mě musí chápat, aby ze mě dostala informace, protože je doktor, ale stejně mám někdy pocit, že je normální. Trochu mi připomíná mého učitele klavíru. Docela by se k sobě hodili.

"Zdravím, jsem doktorka Millerová," řekla, jakmile vešla do mého pokoje poprvé. Každý den nosí to stejné oblečení jako my všichni - bílý plášť se jmenovkou. Pod pláštěm má asi nějaké normální oblečení, ale to opravdu zkoumat nechci. Jako jediná tady ale nosí černé lodičky, takže ji vždycky slyším přicházet, jak klape po podlaze podpatkami. Blonďaté vlasy nosí v culíku a obličej má plný pih. Neustále si upravuje brýle, jakoby nemohla uvěřit tomu, co vidí, ale už jsem si na to zvykl. Ona i moje máma si podaly ruce a máma ji akorát požádala, aby se o mě postarala.

"Budu v pořádku, ahoj mami," zamával jsem jí a ona se jen usmála a rychle vyšla ze dveří, aby nás nerušila. Máma mi říkala, že se setkala se všemi mými doktory už dříve, takže se tu nebude zdržovat, abych se co nejrychleji přizpůsobil.

"Pojď se mnou, Tylere. Všechno ti tady ukážu," přerušila mě doktorka Millerová v zírání na dveře, kterými moje matka odešla. Přikývl jsem nepřítomně a doktorka mě vedla ven.

"Ve svém pokoji budeš podle mého názoru trávit nejméně času. Je dost pravděpodobné, že si hned najdeš kamarády, se kterými se budeš bavit tady ve společenské místnosti," řekla a ukázala na prostornou místnost, která byla plná cizích lidí. Seděli na sedačkách a bavili se spolu, spoustu z nich si kreslilo nebo sledovalo nějaký televizní pořad v rohu u televize.

"Tvůj pokoj je jen tvůj, takže prosím, aby sis tam nikoho nevodil. Snídaně, obědy a večeře se podávají přesně v daný čas. Snídaně v 7 hodin, oběd ve 12 hodin a večeře v 6 hodin. Dostav se, pokud možno, přesně, mohlo by se stát, že by ti pak nedali najíst," usmála se a já jen nervózně přikývl.