Potichu v lesích *joshler*

2: "Remember that morning is when night is dead."

Neděle jsou ty nejhorší dny v týdnu. Přijde mi, že jsou až skoro depresivní. Jsem sice rád, že mám za sebou jeden týden, ale představa nového vyčerpávajícího týdne mě vždycky vystresuje. Nějak podobně je to i s rány. Každé ráno jsem rád, že noc konečně skončila a já přežil, ale vždycky se ptám, jestli dnešní den není můj poslední. Na to si člověk musí zvyknout, když žije s leukémií. Každý den může být ten den s velkým D, a já vím, že jednou přijde. A až jednou nadejde, chci se prát. Chci křičet, i když vím, že to bude bezvýznamné, chci bojovat a rvát se, protože o tom to celé je. Pereme se, abychom uspěli, jako horolezci šplhající po skále pro lepší výhled. Chtěl bych se ujistit, že až vylezu úplně nahoru, budu se moci pokochat výhledem.

Nikdy nic nedokážeš, umřeš dříve, než stačíš dospět. Našeptávaly mi ty hlasy, potlačil jsem slzy, které se mi draly do očí, i když dnes to bylo obzvláště těžké. Protože jsem věděl, že mají pravdu. Věděl jsem, že jednou to moje tělo nezvládne a umřu. Teď jsem se na to ale nemohl soustředit, potřeboval jsem dodělat úkol do matiky. Leukémie nebo ne leukémie, podle naší učitelky je matika vždy na prvním místě. Otráveně jsem vylezl z postele a snažil se přijít na kloub těm logaritmům nebo kvadratickým funkcím. Po několika zamumlání "tohle v životě nebudu potřebovat" jsem to konečně dokončil a už slyšel zvonek. Rychle jsem sešel ze schodů otevřít a venku na mě čekala Debby.

"Ty jsi ještě v pyžamu?!" vyděsila se Debby a plácla se rukou přes čelo. Podíval jsem se na své černé kalhoty s bílými vzory, černé tričko a strčil si ruce do kapes. Pokrčil jsem rameny. "To není pyžamo," řekl jsem na svou obranu a pustil Debby dovnitř. "Potom vypadáš divně," řekla Debby upřímně a já se jen zasmál.

"Neříkej mi, že jsi udělal ten úkol do matiky?!" zaječela Debby a vrhla se k mému stolu prohrabujíc se stohy papírů. Znova jsem pokrčil rameny. "Ty ne?"
"Ta stará rašple mi může políbit zadek," odfrkla si a s žuchnutím skočila na moji postel. "To bych nerad viděl." Debby jen mávla rukou a zachumlala se pod peřinu. "Půjdeme ven?" Přikývl jsem a vzal si ze skříně bundu. Debby vyskočila z postele a spolu jsme pak vyšli z našeho domu. Zvedla své kolo ze země a já si sedl na sedátko za ní. Vlastní kolo nemám, takže jezdíme společně na jednom. Je to takhle větší sranda. Vždy ji vzrušeně řvu do ucha a ona mi to oplácí rozpuštěnými vlasy. Když jedeme z kopce, jede co největší rychlostí a její vlasy mi tak létají do pusy.

Dneska ale bylo další poklidné ráno a rušit sousedy se nikdy nevyplácí. Objal jsem Debby pořádně kolem pasu a rozjeli jsme se. Nejprve jsem nevěděl, kam vlastně jedeme, ale pak mi došlo, že Debby míří na naše oblíbené místo - malá louka u lesa. V létě a na jaře tam rozkvétají květiny všeho druhu. Teď je podzim, takže je louka spíš hnědá než zelená, stále ale skvělé místo. Jakmile jsme tam dorazili a položili kolo do trávy, lehli jsme si na zem. Chvíli jsme byli potichu, ale pak jsem to ticho porušil.

"Jak se mají babička a děda?"
"Normálka. Furt stejné. Jo abych nezapomněla, babi tě zve na dort. Včera jsme ho spolu pekly. Můžeme se stavit zítra po škole." Usmál jsem se a přikývl. Pečou výborné dorty a vždy mě pozvou na ochutnávku. Chvíli jsme jen tak leželi a drželi se za ruce. Pak jsem si ale vzpomněl, že za chvíli se musím sejít s Joshuou, možná bych měl Debby o něm říct. Možná bych ji za ním mohl vzít, ale radši ne teď. Už jsem přemýšlel, jak se vymluvit, že už musím jít, když mě Debby přerušila.

"Už musím jít domů, chceme jít s dědou nakupovat. Chceš svézt?" zeptala se Debby, ale já jen zavrtěl hlavou a objal ji na rozloučenou. Můžu dojít k tomu místu v lese jinou stranou. Znám to tady jako své boty. Pozoroval jsem, jak se mi Debby ztrácí z dohledu, a pak vyrazil do lesa. Bylo tam mnohem chladněji a listí na zemi bylo stále vlhké, ale plné barev. Až na moje šustění listí byl les zase mrtvolně tichý. Jen vrány létaly nad holými korunami stromů.

Nakonec jsem došel ke stromu s vyrytým Joshovým jménem, on tam ale nebyl. Sedl jsem si a opřel se o strom, zavřel jsem oči a usnul. Ani se nedivím, že jsem usnul, zase jsem toho v noci moc nenaspal. Už jsem si ale zvykl na probděné noci, kdy jsem jen zíral do zdi a přemýšlel nad náhodnými věcmi. Vždycky mě to ale vyděsí, skoro se zdá, že v noci jsou všechny ty myšlenky mnohem děsivější.

Po nějaké době mě probudilo šimrání v obličeji, a jakmile jsem otevřel oči, zíraly na mě dvě vykulené bulvy očí. Lekl jsem se tak, že jsem vyjekl a vystrašil tak mého narušitele spánku, až zničehonic zmizel. Zamračil jsem se.
"Joshi! Promiň, vystrašil jsi mě," řekl jsem a přede mnou se zjevil Josh. "Nemyslel jsem to nijak zle," usmál jsem se na něj a on na mě.

"Tys přišel!" zazubil se Josh od ucha k uchu, zvedl list ze země a začal si s ním pohrávat.
"Jasně, vždyť jsem ti to slíbil."
"Tak co jsi dneska dělal?" zeptal se a já pokrčil rameny.
"Byl jsem se svojí kamarádkou." Josh zvedl jedno obočí a samolibě se usmál.
"Kamarádkou?" Nechápavě jsem se na něj díval, a když mi to došlo, plácl jsem se rukou do čela.

"Já a Debby?" rozesmál jsem se, "my bychom spolu nikdy nemohli být." Smál jsem se jako utržený ze řetězu, protože to byla pravda. Ta myšlenka nás dvou se zdála děsně absurdní, nikdy bychom spolu nevydrželi.

"Aha...no a je hezká?" zeptal se zvědavě. "Asi jo, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel." Josh na mě vykulil oči a vypadal zase trochu děsivě.
"Mohl by ses s ní seznámit, pokud chceš," nabídl jsem mu a on se zářivě usmál. Pak se ale zamračil, jakoby si na něco rychle vzpomněl.
"To nejde," zamumlal. "Proč ne?"
"Nemůžu odejít z tohohle lesa." To mě trošku vyvedlo z míry, ale snažil jsem se na to nemyslet nebo se ho divoce neptát, aby se nevyplašil.
"Tak bych ji mohl přivést sem," řekl jsem a Josh se znovu usmál. Jeho úsměv mě docela uklidnil, má příjemný nakažlivý úsměv. Při takovém úsměvu má člověk pocit, že je svět v pořádku.

"A kde vlastně bydlíš?" Zeptal jsem se doufajíc, že mu nespadne ten úsměv z tváře.
"Docela blízko, ale netrávím tam moc času."
"Proč?"
"Přináší mi vzpomínky z minulosti, na které bych rád zapomněl." Přikývl jsem na znamení, že mu rozumím, ale vlastně jsem mu nerozuměl. Mám pocit, že mi něco tají, ale já mu vlastně taky tajím, že jsem nemocný, i když tohle není zrovna nejlepší začátek rozhovoru. Když jsme tak procházeli lesem a pozorovali podzimní přírodu kolem, začalo se stmívat a přišel čas, abych šel domů.

"Už musím domů," řekl jsem náhle. Josh sklonil hlavu a já věděl, že je smutný. Chtěl jsem zůstat, ale máma by se o mě zbytečně bála, takže jiná možnost není.
"Zítra ve stejnou dobu?" zeptal se Josh s nadějí v hlase.
"Nemůžu, mám školu a hned po škole jdu k Debby."
"Aha," řekl sklesle a začal si pohrávat s šedými rukavicemi.
"Ale mohl bych přijít v úterý."
"Tak jo," usmál se na mě Josh. Oplatil jsem mu úsměv a zamával mu na rozloučenou. Když jsem se znova ohlédl, už tam nebyl. Tak jako včera zmizel jako pára nad hrncem.

Tentokrát jsem ale neutíkal domů, přesvědčoval jsem sám sebe, že je to jen tma. Že tady žádné nebezpečí není. Ale moje přesvědčování nikdy nefunguje, je to nekonečný boj, a proto se pokaždé ptám, kdy skončí? Ráno.

Druhá kapitola je tady:) doufám, že to někoho baví. Budu přidávat minimálně jednu kapitolu týdně, jen abyste věděli!