Potichu v lesích *joshler*

11: "You can close your eyes if you want. Sometimes things are less scary."

Utéct z nemocnice se může zdát jako těžký úkol, ale kupodivu to bylo opravdu jednoduché. Asi nepředpokládají, že by někdo chtěl utéct z místa, kde jim můžou poskytnout pomoc. Mi už ale na ničem nezáleží, proto jsem vyskočil z okna bez jakýchkoliv výčitek. Trochu mi ztěžoval chůzi déšť, který sice už nebyl tak silný, ale přesto byl chladný a nepříjemný. Třásl jsem se zimou, jakmile jsem běžel směrem k lesu. Naštěstí nemocnice není tak daleko od našeho domu, a tak jsem brzy dorazil i k lesu promočený na kost. Dýchalo se mi hodně špatně a kašlal jsem hlasitě. Jako bych ale na všechno zapomněl a kupředu mě hnala jen myšlenka, že musím najít Joshe. Konečně jsem doběhl na kraj lesa a ani mě nenapadlo zastavovat se. Listí pode mnou šustilo a stromy se kolem ohýbaly ve větru. Už na mě nedopadal déšť, jakmile jsem byl pod korunami stromů, ale stále mi byla zima.

"Joshi!" zavolal jsem a volal to jméno stále dokola. Držel jsem se ho, jako by to bylo to jediné, na čem záleželo. A o tom to taky je - držet se v životě něčeho, co ti dává sílu a důvod, proč ráno vstát z postele, a nikdy to nechtít pustit. Nikdy to jméno nebudu chtít pustit a děsím se dne, kdy ho vyslovím naposledy. Zastavil jsem se a zíral do tmy přede mnou, konečně jsem totiž rozeznal obrys někoho.

"Joshi?" zašeptal jsem a jakmile jsem ho pořádně rozeznal, utíkal jsem k němu jej obejmout.

"Co tady sakra děláš uprostřed noci v takovém počasí, Tylere? Chceš být ještě více nemocný?!" obořil se na mě Josh poté, co mě pevně stisknul v náručí.

"J-já jsem s-se musel j-jít přesvědčit, ž-že jsi s-skutečný," vykoktal jsem ze sebe a Josh se zamračil.

"Co tím chceš říct?"

"Řekli mi všechno o mém dětství a j-já se bál, že n-nejsi skutečný, že si tě jen moje mysl vymyslela."

"Já ale nejsem skutečný, jsem mrtvý." Trhl jsem sebou nad jeho slovy, a pak sklonil hlavu a položil si ji na jeho rameno. Začal jsem plakat. Moje slzy se mísily s deštěm, který i přes clonu listí dopadal na naše obličeje. Zakašlal jsem a Josh se zamračil ještě více, pokud to šlo.

"Měl by ses vrátit zpátky, Tylere. Budeš nemocný, v takovémhle stavu to může být i nebezpečné. Zakroutil jsem hlavou. "Nechci jít zpátky, chci zůstat tady s tebou," popotáhnul jsem a zabořil svůj obličej více do jeho ramene. Připadal jsem si tak malý v tu danou chvíli. Kolem nás zuřila bouře, kvůli větru téměř hrozilo, že na nás nějaký strom spadne. Černá noc nás obklopovala ze všech stran, ale já se přesto cítil v bezpečí. Konečně poprvé za svůj život jsem se cítil opravdu v bezpečí a to právě v Joshově náručí.

"Myslím to vážně, Tylere, prosím, vrať se zpátky, aby ses mohl uzdravit a vrátit se zpátky ke mně," prosil mě Josh, já jsem jen ale zavrtěl hlavou. Vzal mě za bradu a přinutil mě se na něj podívat.

"Teď mě poslouchej, Tylere. Já jsem opravdový, tvoje mysl si mě nevymyslela a já potřebuji, abys byl taky opravdový, takže teď musíš vstát a jít zpátky do nemocnice. Vím, že to dokážeš, nedovolím, aby se ti někdy něco stalo. Tvoje máma, Debby i já tě potřebujeme živého. Prosím." Podíval jsem se na něj skrz slzy, které nechtěly přestat plnit moje oči, a přikývl jsem. Josh si oddechl a pomohl mi postavit se na nohy. Celou cestu na kraj lesa mě podpíral a když jsme došli na kraj, dlouze mě objal.

"Budu s tebou, i když nemůžu opustit tenhle les. Slibuju," zašeptal a já ho znova objal.

"Děkuji, Joshi." Stiskl jsem ho silně a pak od něj odstoupil.

"Nechci tě pozorovat odcházet."

"To ani nemusíš," usmál se Josh a pomalu zmizel jako pára nad hrncem. Povzdechl jsem si a vydal se zpátky do nemocnice. Připadal jsem si strašně slabý a každý krok působil tak těžce. Každých pár vteřin jsem dostal záchvat kašle a na plicích mě pálilo. Byla mi zima, ale celý jsem hořel. Pak jsem uklouzl a spadl do kaluže. Chtěl jsem vstávat, ale bylo to ještě těžší, než jsem myslel. No tak, Tylere, vstaň, pomyslel jsem si a pokoušel se znovu vstát. Povedlo se mi to a když už jsem stál na nohou a uviděl před sebou nemocnici, začal jsem běžet. Už jsem byl u nemocnice, všechno to působilo tak strašidelně, takže jsem co nejrychleji vběhl dovnitř a zase uklouzl a spadl na zem. Rozplácl jsem se na zemi, voda kolem mě stříkala a já jen vzdáleně cítil něčí ruce, jak mi pomáhají vstát. Už jsem zase nic nevnímal a nechal se odnést někým do místnosti. Rychle mě položili na postel a já začal zase příšerně kašlat. Slyšel jsem je něco říkat, volali na někoho, možná i mluvili na mě. Viděl jsem, jak do místnosti přišel můj doktor. Zanedlouho dokonce přišla moje máma, nevěděl jsem, co tady dělala tak rychle, byl jsem přece v pořádku. Oči ale měla plné slz, takže jsem předpokládal, že tak úplně všechno asi v pořádku nebude. Něco mi říkala, vím, že na mě mluvila, ale nemohl jsem ji slyšet. Nevím, co se to se mnou zase dělo. Nedokázal jsem ji vnímat.