Potichu v lesích *joshler*

4: "You think twice about your life. It probably happens at night, right?"

"Co jsi sakra zač?"

Zíral jsem na Joshe s vykulenýma očima, vlastně jsem se snažil vidět něco, co tam nebylo. Mrkal jsem rapidně, abych se zbavil toho obrazu před sebou. Abych už neviděl děsivého Joshe, jak se kolem mě vznáší a ochlazuje tak vzduch kolem mě ještě více. Najednou mi všechno ostatní dávalo mnohem větší smysl, jsem sice nemocný, ale nejsem blbý. Všechno to jeho "Nesmím opustit tenhle les" a podobně, nebo proč má tak nezdravou barvu obličeje, proč má oči zapadlé hluboko v obličeji a kolem mu vystupují tmavé kruhy. Proč je tak hubený a otrhaný, proč se vždycky z ničeho nic objeví a proč teď vypadá jen jako oblak kouře. Koukal na mě a také mrkal, nejspíše mě napodoboval. Nejprve nic neříkal, jen sledoval, co udělám. Jakmile mu došlo, že první krok rozhodně neudělám, promluvil.

"Ty už to moc dobře víš," zašeptal a dále na mě upřeně zíral. Bylo to děsivé, kolem mě se stahovaly holé stromy a vytvářely tak pocit uvěznění, okolí osvětloval slabě svit měsíce a na tvářích mě studil noční vánek. Vlastně mi byla příšerná zima, klepal jsem se možná i z toho šoku, nejen ze zimy...

"Jsem mrtvý," promluvil znovu a já si nemohl pomoct a zatajil jsem dech. Jako lidé se často bojíme toho slova "smrt". Má samozřejmě mnoho podob - umřít, mrtvý, smrt, skonat nebo zesnout, ať to slovo vypadá jakkoli, vždy nás uvede do tranzu. I mě jako pacienta, který by na to měl být připravený. I když je asi jasné, že nejsem. Nemůžeme si pomoct, ale děsíme se samotného slova mnohem více, než toho si uvědomujeme. Ať děláme, co děláme, ať chceme umřít, či nechceme, smrt nás doslova zabíjí zaživa. Ironie? Způsobuje nám bolest, pocity úzkosti nebo i lítost. Na hovno, co?

Nedokázal jsem se přinutit promluvit. Moje rty byly přišité k sobě, chtěl jsem zařvat, chtěl jsem utíkat, chtěl jsem prostě od něj zmizet. Co mě ale odradilo od toho, abych to neudělal? Jeho obličej. Měl na tváři tak utrápený výraz, že mi ho bylo až upřímně líto. Vím, že lítost je blbý pocit, vlastně by se dal pokládat až za ten nejhorší pocit vůbec, ale nemohl jsem si pomoct. Tak jsem se zeptal na první věc, která mě napadla.

"Proč teda dneska vypadáš jak oblak kouře. Obvykle vypadáš jako normální člověk." Josh se trochu usmál. Nebyl to velký úsměv, ale spíš jen takový úšklebek, který mě měl ujistit, že všechno bude v pořádku.
"Ani nevím, na noc se vždy proměním v takovouhle šmouhu, nejspíš to nemá žádné logické vysvětlení." Chtěl jsme mu říct, že celkově ten fakt, že je duch, vůbec nemá logické vysvětlení, ale nechal jsem si to pro sebe.

"J-jak se to stalo?"
"No, umřel jsem a stal se ze mě duch. Moc se mě neptej na podrobnosti, protože to sám nevím." Vysvětlil mi, jakobych měl IQ na úrovni růžové pastelky.
"A jak dlouho už jsi - no - m..mrtvý?" dostal jsem ze sebe nervózně.
"Jaký je rok?"
"2017" Josh vykulil oči a hlasitě písknul. Jak je sakra možné, že umí pískat?!
"Pravděpodobně 76 let, nejsem si jistý, který rok to byl." Pokrčil rameny a sedl si na zem. Taky jsem si chtěl sednout, ale byla mi moc velká zima, proto jsem se jen opřel o strom. V koutku oka jsem měl šanci zahlédnout Joshovo jméno vyryté do stromu, rychle jsem odvrátil pohled a snažil se nevyšilovat nad tím, kolik let strávil Josh v osamění. Najednou jsem si uvědomil, že je hodně pozdě a máma určitě už doma vyšiluje a shání se po mě. To jsem už panice nezabránil v tom, aby mě celého pohltila a začala se mi z toho točit hlava.

"Musím jít," vyhrkl jsem a Josh rychle vstal a podíval se na mě vyděšeným pohledem. "Nezlob se, ale máma už je určitě na pokraji zhroucení, je totiž přehnaně starostlivá, takže bych sebou měl opravdu hodit." Josh sklopil zklamaně hlavu, proto jsem pocítil potřebu jej ujistit, že se vrátím. Natáhl jsem k němu ruku a dotkl se ho opatrně. Částečně proto abych zjistil, jaké to je dotknout se ducha, ale také abych ho tímhle gestem uklidnil.
"Já se vrátím," zašeptal jsem a uviděl Joshovy oči zajiskřit vzrušením. Už jsem tomu ale nevěnoval pozornost, protože jsem rychle utíkal k našemu domu. Nejradši bych měl celou cestu zavřené oči, protože mě ty stromy neskutečně děsily, ale nejspíš bych zakopl a spadl na zem. To jsem si nemohl dovolit. Pokud tam je někde někdo, kdo mě pronásleduje, nesmím marnit čas a musím se snažit utéct co nejdále. Počítal jsem v hlavě čísla od 11288 do 18688, abych se uklidnil. Je mezi nimi hodně velký interval, aby se nestalo, že bych to dopočítal a zpanikařil. Dostal jsem se k číslu 11352, když jsem neočekávaně letmo pohlédnul doprava a ta tma mě znervóznila. Téhle části lesa si mé oči nepřivykly, takže jsem zpanikařil a pocítil své srdce bít prudce v hrudi, až jsem si myslel, že mi z té hrudi vyskočí. Orosilo se mi čelo a chtělo se mi zvracet. K mé úlevě jsem ale konečně uviděl světla osvětlující ulici a můj dech se uklidnil.

Jakmile jsem došel domů, stále jsem se trochu třásl, už jsem ale věděl, že jsem v bezpečí. Potichu jsem otevřel dveře a po špičkách se plížil do svého pokoje. Nikdy bych ale takové štěstí nemohl mít, protože moje máma vykoukla zpoza rohu, unavená a pěkně naštvaná. Nervózně jsem se usmál a to ji naštvalo zřejmě ještě více, protože na mě začala okamžitě ječet!

"Co to mělo jako znamenat?! Kde jsi byl?! Víš, jak jsem se o tebe bála?! Byla jsem takhle kousek k tomu, abych volala policii!" Nemůžu uvěřit, že na mě právě stihla vykřiknout tři otázky a ještě po mě očekává, že je odpovím. Bohužel ale trpělivě čekala, proto jsme své mlčení vzdal a snažil se jí všechno vysvětlit.
"Byl jsem s Joshem, omlouvám se," hned, jak jsem to vypustil z pusy, jsem toho litoval. Proto nerad mluvím rychle a bez přemýšlení. Řeknu vždycky něco, čeho bezmezně lituji. A měl jsem proč toho litovat.

"S JOSHEM?!!! Já myslela, že jsi mi řekl, že je to milý mladík, ale ty se s ním flákáš někde venku ve tmě!!! Musíš mě s ním seznámit! Zítra okamžitě!" Ale ne. Ale ne. Ale ne. Opakoval jsem si v hlavě a přemýšlel, co teď dělat. Musel jsem, ale vypadat hodně unaveně, protože mě v minutě máma poslala do postele.

"Běž, prosím tě spát. Jsem pořád nazlobená. Tohle mi nesmíš dělat, Tylere. Měla jsem takový strach," zašeptala a přitáhla si mě k sobě, aby mě mohla sevřít ve hřejivém objetí. "Jo a mimochodem, volal učitel z klavíru. Zařídil ti ten koncert za týden, podle mě je to vynikající nápad." Usmála se a já taky.

Vymanil jsem se z jejího objetí a šel nahoru do svého pokoje. Rychle jsem se umyl a převlékl a už vlezl pod peřinu do bezpečí postele. Nemusel jsem se ani bát, že bych neusnul vzhledem k tomu, že jsem byl tak unavený. To ale nemělo vůbec žádný vliv na to, abych se neprobudil ve dvě hodiny ráno. Převaloval jsem se ze strany na stranu a snažil se znova usnout. Mé myšlenky se ale ne a ne vzdát a stále mě udržovaly vzbuzeného.

Nakonec jsem si šel sednout ke stolu a začal psát písničku. Takovéhle chvíle jsem upřímně nenáviděl. To probouzení uprostřed noci vždycky vyústilo k příšerným myšlenkám, kterým se normálně vyhýbám. A někdy skončím i u tichého pláče, abych nevzbudil mámu. Dnes z toho alespoň vznikla píseň. Pousmál jsem se a dál přemýšlel s tužkou v ruce a zápisníkem v klíně.

Nová kapitola je tady! Docela krátká, za to se omlouvám, ale už se ten příběh aspoň trochu více rozjíždí:)