Koukám na tebe a doufám,
doufám, že se to nevrátí.
Věřím v oproštění od citu
i když nemluvíš.. trpím závratí.
Proč týráš mě takto?
Přestože sama před tebou sedím,
stále máš stejný výraz,
když skrz slzy v očích na tebe hledím.
Na zničení tvé podstaty stačí málo...
Jen jeden, abys byl na kusy.
Marnivost nutí mě jen zady stát,
s šíleným výrazem a pěnou u pusy.
Dost má té mizivé pravdy,
jen přes slupku se tě dotýkám...
Je to málo a přitom příliš.
Stejně se se vším sama potýkám.
Oněmnělým šepotem mě nutí přemýšlet,
mozek mi z tebe stále třeští.
Vždyť podívej se, jsme úplně stejní!
Tebe však prostor svírá do kleští...
Sedím sama v prázdném pokoji,
ty sedíš semnou v tiché tmě,
ukazuješ mi co já nevidím,
ukazuješ mi odraz mě.
