Kasta 1+ (Selekce FF) ✔

KAPITOLA 39

Když jsem se dalšího dne vrátila ze snídaně do své komnaty, dozvěděla jsem se, že tam byl Aspen. Bylo mi jasné, že mi tam zanechal nějaký vzkaz. Jakmile komorné odešly, popadla jsem nádobku s pencí, ve které, jak jsem očekávala, čekal složený lístek určený pro mě. Stálo na něm:

MAXON JE PRYČ. TO MĚNÍ VŠECHNO.

Podle Aspenových pokynů jsem došla do vyklizené komnaty, která dříve patřila Bariele.

„Haló?" zašeptala jsem do šera v místnosti. Sotva jsem zavřela dveře, byl už Aspen u mě a zvedl mě v náručí.

„Chyběla jsi mi," zašeptal mi do vlasů. Odnesl mě do vzdálenějšího rohu, kde mě posadil na hromádku polštářů, které tam zatím naskládal.

„Sedí se ti pohodlně?" Přikývla jsem.

Nejdřív k nám přisunul širokou pohovku a následně mi nad hlavu přitáhnul stůl. Pak si vlezl ke mně. Nevím, čím to bylo, ale cítila jsem se hrozně napjatě.

„Proč jsi se se mnou chtěl vidět?" zeptala jsem se. Aspen se na mě nechápavě podíval.

„Mer, vždyť přeci víš, co k tobě cítím. Vím, že je tady i Maxon, ale myslel jsem, že...," přerušila jsem ho.

„Aspene...," můj hlas zněl velmi naléhavě.

„Já chápu, že chceš, abych se k tobě zase vrátila."

„Ale?" Trhaně jsem se nadechla.

„Ty ho miluješ?" Nevěděla jsem, jak odpovědět.

„Aspene, já už takhle dál prostě nemůžu."

„Jak to myslíš?" Připravovala jsem se vyslovit to nejhorší.

„Myslím si, že bychom se měli rozejít." Aspen na mě vytřeštil oči a chvíli má slova zpracovával.

„Co jsem udělal špatně?" Viděla jsem, jak zadržuje slzy. Povzdechla jsem si.

„Mám tě ráda, ale už tě nemiluju. Navíc jsem pro tebe jen koule u nohy, se kterou se nemůžeš posunout dál. Chci, abys byl šťastný Aspene a se mnou to nepůjde," vysvětlila jsem.

Hodně mě to bolelo, ale musela jsem to udělat. Dřív nebo později by k tomu stejně muselo dojít. Děly se čím dál tím divnější věci a já si už nebyla jistá, jestli je možné, abych se od Kasty 1+ oddělila.

Všímala jsem si Aspenova výrazu v obličeji. Místo smutku v něm teď asi převládal vztek. Najednou jsem se cítila provinile, ačkoliv jsem nic špatného neudělala. Tolik toho pro mě obětoval a já mu to takhle vrátila? Bylo to ode mě kruté, ale co jiného jsem asi měla dělat? Čekat až mě někdo někde sestřelí nebo pověsí za vlastizradu? O to jsem vážně nestála...

Aspen si naštvaně odfrkl a prohlásil: „Zklamala si mě Mer, myslel jsem, že tě nemůžou změnit. Myslel jsem, že jsi jiná, že máš nějakou svojí, hrdost."

Teď jsem pro změnu nechápala já jeho. Je to mé svobodné rozhodnutí a on mě nemůže nutit, abych s ním byla a riskovala život. Na druhou stranu, měla jsem mu to říct už, když se v paláci objevil. Možná by to tak bylo lepší, ale teď už s tím stejně nic neudělám.

Ještě, než naštvaně vyběhl z komnaty, jsem ho chytila za ruku a se slzami v očích zašeptala: „Věř mi, bude to tak lepší." Nato jen rezignovaně zakroutil hlavou a zmizel mi z očí.

Bylo mi mizerně, právě jsem ztratila člověka, kterému na mě opravdu záleželo. Pomalu jsem se zvedla a též odešla z místnosti. Namířila jsem si to na místo, kde jsem teď chtěla být ze všeho nejméně, do Dámského salónu.