Kasta 1+ (Selekce FF) ✔

KAPITOLA 69

S Aspenem jsem mluvila a dohodli jsme se na tom, že by bylo ideální vzít s sebou i praporčíka Averyho, přičemž bychom jeli dvěma auty. Vše jsem poté vyřídila Maxonovi a dnes nastal den, kdy se celá akce uskuteční. Georgie jsem psala už před několika dny, aby s námi počítali.

Aspenův původní plán byl jet zásobovací dodávkou, což mi připadalo příliš riskantní, takže jsem nakonec rozhodla o tom, že využijeme vozy Kasty 1+, které jsou neprůstřelné a ještě k tomu velmi rychlé. Vše bylo připraveno a já jen čekala na Maxona, který se měl každou chvíli dostavit do mé komnaty pro neprůstřelný oblek. Trvala jsem na tom, aby si ho vzal.

„Dále," odpověděla jsem okamžitě na zaklepání na dveře.

„Promiň, byl jsem ještě s Kriss," vysvětlil příčinu svého zpoždění.

„V pořádku. Tady to máš. Můžeš se jít převléknout do koupelny," navrhla jsem a vnutila mu oděv, přičemž jsem se snažila rozdýchat to, co mi řekl před chvílí.

Zanedlouho dorazil i Aspen s Averym, také v neprůstřelném. Momentálně se čekalo jen na prince. Když už tam byl přes deset minut, vydala jsem se raději za ním. Pomalu jsem otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na Maxona zápasícího s oblečením.

„Počkej, pomůžu ti," zamumlala jsem stejně jako on před několika dny.

Došla jsem k němu a začala mu oblek nasazovat tak, aby úplně přesně seděl. Přes Jamese jsem zjistila jeho míry a sehnala mu pro tuto příležitost oděv, který ho správně ochrání v nebezpečné situaci, která by vůbec neměla nastat.

Snažila jsem se nedívat na jeho vypracované tělo a soustředit se. Z té cesty jsem byla nervózní, mnohem víc než z přítomnosti Aspena, který jel s námi. Jakmile byl princ připraven, vyšli jsme z koupelny.

Aspen nadzvedl jedno obočí, což jsem úplně přešla a věnovala pozornost jeho kolegovi. Byl to snědý hoch s propadlými tvářemi a zářivýma očima. Byl mi sympatický a vypadal dost zkušeně. Měl u sebe snad všechny věci, které patřily do povinné výbavy a další nenápadné vychytávky, jako třeba kapesní nožík v neviditelné kapse.

Společně jsme se plížili chodbami až do 1+, kde jsme se rozloučili s Fancy a Jamesem. Následně jsme se vydali do garáží, kde už na nás čekaly dva luxusní vozy. Aspen úžasem hvízdl. Doufala jsem, že jakžtakž řídit umí. S Averym se vydali do jim určeného auta a já s Maxonem také.

„Umíš řídit?" zeptal se princ, jako by to nebylo jasné.

„Ovšemže ano," ujistila jsem ho a nastartovala.

„Nikdy jsem ti neřekl, že moc obdivuju to, co ses naučila u Kasty 1+. V sedmnácti umíš mnohem víc než já. Vždy jsem si přál být dobrý alespoň v jedné věci, ale mé povinnosti mi to nedovolily. Zřejmě ti připadá směšné, že na zábavu nemám čas, ale jsem rád, když můžu jít na hodinu s nějakou dívkou na schůzku," vysvětlil.

Jela jsem jako první, protože Aspen neznal zadní cestu, která byla vzhledem k situaci vhodnější. U hlavní brány stála stráž, která by pravděpodobně okamžitě informovala krále Clarksona, což by vše jen zhoršilo.

Míjeli jsme zbytek osvětlené zahrady, stáje a také pódium, na kterém mělo tenkrát dojít k veřejnému bičování Marlee a Cartera. Stará bolest se na chvíli ozvala, ale okamžitě ji nahradil dobrý pocit z toho, že se teď oba mají dobře a jsou šťastní.

„Dělala jsem to jenom kvůli tobě, Maxone. Ale byla to chyba, velká chyba, jenže už je pozdě. Mám na starosti celou organizaci a tvůj otec ode mě očekává víc důležitých rozhodnutí, než kterých jsem schopna. Bojím se. A ty dobře víš, že tu nebudu navždy. Přeji ti, abys byl s Kriss šťastný, ale já to psychicky nezvládnu. Jakmile se rebelové zklidní a najde se za mě vhodný nástupce, vrátím se do Karolíny," odpověděla jsem po chvíli.

„Vezmeš s sebou i Brice?"

„Ne, zůstane tady," vydechla jsem a více se zapřela o volant.

„Ona s tebou nepřijela jen tak, nemám pravdu?"

„Nic ti do toho není a i kdyby bylo, stejně mlčím jako hrob," zdůraznila jsem.

„Proč k sobě nemůžeme být upřímní?" zeptal se rozhořčeně.

„Nejsem jako Kriss," namítla jsem.

„Fajn, nechci se s tebou hádat, takže to nebudeme už řešit, ale jedno mi řekni. Souvisí ty věci, o kterých mi nechceš říct nějak se mnou?"

„Bohužel ano," povzdychla jsem si a podívala se do zpětného zrcátka na Aspenovo auto, které se za námi naštěstí pořád drželo.

„V tom případě se nemůžeme rozejít, aniž bych se nedozvěděl pravdu."

„Jednou se ji dozvíš," namítla jsem, „před mým odjezdem určitě."

„Mému otci jsi to řekla?" nedal si pokoj.

„Co přesně?"

„Americo, prosím," zaúpěl.

„Řekněme, že ví všechno, ale když si připustíme, že o tomhle našem výletu nemá ani tušení, není se zas tak čeho bát," zalhala jsem.

„Po tom, co mě málem zbičoval si tím vážně nejsem jistý."

Na to jsem neměla co říct. Za tohle si král Clarkson ponese důsledky ještě dlouho.