Princess of Vampires III - Their Adventure [DOKONČENO]

[3] White envelope

Adrian
„ Co by si řekla na večeři?" zeptal jsem se Sydney, která seděla vedle mě s nějakou knihou o architektuře v ruce. Už nějakou dobu jsem ji chtěl pozvat na pořádné a oficiální rande, ale vždycky mě pohltila tréma a pak jsem to radši zavrhl. Ani jsem nevěděl, co mezi námi přesně je. Jen jsem jí políbil a ona potom mě a od té doby spolu trávíme ještě víc času. „ Věděl si, že se dá postavit jakákoliv budova z jakéhokoliv tvaru? Je to úžas- počkej cože?" zasekla se ve vypravování o budovách, stavbách geometrii a dalších takových věcech. „ Večeře? Ty se mnou chceš jít na večeři?" zeptala se překvapená a zavřela svojí knihu. Znovu mě pohltila nervozita. Proč se to děje? Nikdy jsem se tak necítil, většinou jsem měl vše pod kontrolou a byl jsem v klidu, ale teď? Byl jsem jako mladý kluk, který nevěděl jak se chovat. „ No víš. Od toho polibku se nic víc nestalo," řekla jsem a nervózně se poškrábal na zátylku. „ Zveš mě na rande?" zeptala se zničehonic. „ Podle toho jak bereš náš vztah," řekl jsem. „ Čekala jsem na to," řekla, když jsem chtěl pokračovat. Takhle mě doslova umlčela. „ Cože?" nechápal jsem a zároveň jsem byl zmatený. „ Čekala jsem, kdy mě někam pozveš. Už jsem si začínala myslet, že tě budu muset pozvat já," řekla s malým úsměvem. Líbila se mi. Byla takový ten chlapecký typ holky, která řešila sport, auta a všechno možné jen ne nehty a make-up. „ Takže se mnou chceš jít na večeři?" zeptal jsem se jí váhavě. „ Bude to rande?" další otázka, která mě zaskočila. „ Jestli ch-ceš," opravdu jsem byl zaskočený a než jsem stihl srozumitelně odpovědět, zastavila mě rychlým polibkem na rty. „ Půjdu moc ráda," řekla blízko u mě a já se úlevně usmál. Opravdu jsem nerozuměl mým pocitům k ní. „ Vezmi si šaty," řekl jsem ještě a pak jí nechal znovu otevřít svojí knihu. Vzpomněl jsem si na to, jak jí rodiče nedovolili jít na její vysněnou školu a tak mě napadl plán, který mi musel vyjít.

Už je to hodina, co Sydney odešla za Kass, kvůli pomoci s výběrem šatů a já tak mohl odejít z Akademie a odjet do rodného města Sydney. Jel jsem normální rychlostí, což nějaké řidiče rozčílilo a tak mě předjížděli. Nechápal jsem lidi, proč spěchají, i když nemají proč. Pak z toho jsou tak akorát nehody. Musel jsem jet necelých sedmdesát kilometrů, takže jsem pak měl co dělat, abych se stihl vrátit na večeři zpět do Kanady. Dostal jsem se až do Vermontu, kde jsem dojel až do největšího města Burlington. Podíval jsem se na papírek, kde jsem měl adresu a pomalu si zapnul navigaci. Podle navigace jsem dojel až před celkem velký dům, který měl už od pohledu i velkou garáž. Proto toho ví tolik o autech. S nádechem jsem vystoupil a došel až ke dveřím, na které jsem zaklepal. Když dveře otevřel postarší muž, trochu jsem se usmál. Můj plán mohl začít.

Zpět do Kanady jsem se vrátil něco okolo páté, což pro mě znamenalo dobře i zle. Měl jsem čas na přípravu a moje nervozita rostla. Už několik hodin jsem neměl ani jednu skleničku alkoholu, což byl taky problém, neboť alkoholik nevydrží moc dlouho. Sundal jsem si koženou bundu, kterou jsem přehodil přes gauč a jasně bílou obálku jsem položil na konferenční stolek. Odešel jsem do koupelny, kde jsem si dal pořádnou sprchu, a když jsem vylezl, rozmýšlel jsem se, jestli se mám oholit. Strniště nebylo tak velké a tak jsem to nechal být. Vlasy jsem nechal ve svém normálním rozcuchu a s ručníkem okolo pasu jsem se vrátil zpět do pokoje. Přešel jsem ke skříni, kterou jsem otevřel a přemýšlel, co si obleču. Oblek? To by bylo asi moc. Tričko? Divné jdeme do restaurace. Košile mi přišla nejlepší. Vytáhl jsem bílou košili, černé spodní prádlo a černé kalhoty. Oblékl jsem se a doladil to svojí černou koženou bundou. Do vnitřní kapsy jsem opatrně vložil obálku, abych ji nepomačkal a pomalu se rozešel až na druhý konec akademie, kde měla pokoj Sydney.

Pln nervozity jsem zvedl ruku, abych mohl zaklepat, což jsem taky udělal. Ozvaly se kroky sem a tam a pak křik: „ Ještě chvilku!" Musel jsem se zasmát, zřejmě taky začala být nervózní. Po opravdové chvilce se ozvaly kroky směrem ke dveřím. Naposledy jsem si prohrábl vlasy a pak nahodil malý úsměv, který hned opadl, když Sydney otevřela. Jak jsem řekl. Úsměv opadl stejně tak jako moje brada, která musela být až na zemi. Byla tak krásná. Vlasy měla na mikádo a jemně zakroucené, okolo krku nějaký řetízek v podobě obdélníku. Šaty měla černé s tenkými ramínky. Opravdu jí to slušelo. „ Co je něco špatně? Věděla jsem, že si tyhle šaty nemám brát," řekla v rozpacích. „ Ne to ne. Promiň. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Jsi nádherná," řekl jsem jí hned a ona se začervenala. „ Budu ti lichotit déle. Teď už bychom měli opravdu jít," řekl jsem a to jsme taky udělali.

„ Páni," řekla užasle Sydney, když jsem jí pomohl vystoupit z auta. Byla to malá restaurace, ale při tom moderní a pěkná. A jídlo tam měli opravdu výborné. Otevřel jsem jí dveře a počkal, až vejde. Přešla semnou k recepci, kde stála usměvavá dvacetiletá holka. „ Dobrý večer," pozdravila. „ Dobrý. Máme tu rezervovaný stůl na jméno Ashford," řekl jsem a ona přikývla. „ Váš číšník vás tam odvede," řekla a hned k nám přiběhl mladý kluk. „ Budu vás tu obsluhovat. Jsem Grooman," řekl a my jsme jen přikývli. Došli jsme až ke krásně prostřenému stolu. Sydney se chytala usadit na židli, ovšem jsem jí překvapil tím, že i na židli jsem jí pomohl. „ Promiň, nejsem na to zvyklá. Na nic z tohohle," řekla. „ Mohli jsme jít klidně do Fastfoodu. Stačilo jen říct," řekl jsem a ztrácel naději, že si to tu užije. „ Ne to ne. Je to tu skvělé ty jsi skvělý. Jen si zvyknu a bude to v pohodě," řekla a usmála se na mě. Objednali jsme si jídlo a povídali si o všem možném i nemožném. Povídali jsem si i historky jak jsme se seznámili s Kass a Zachem. „ Opravdu si jí řekl, že hezky voní?" smála se Sydney, když jsem jí řekl vzpomínku na hory, kde jsem poprvé potkal Kass. „ Ano, byl jsem tehdy trochu jiný," řekl jsem. „ I teď jsi," řekla, když uklidnila smích. „ Cože?" nechápal jsem. „ Jak dlouho jsi neměl skleničku?" zeptala se mě a moje brada spadla znovu až dolu. „ Máš třesavku rukou," řekla a ukázala na mojí pravou ruku, kterou jsem se snažil ovládnout. „ Nevadí mi to. Objednej si skleničku. Aby si mohl řídit, půjdeme třeba na procházku," řekla s milým úsměvem. „ A navíc, bych si tě nedokázala bez alkoholu představit," řekla se smíchem. Udělal jsem to, co řekla. Objednal jsem si skleničku Whiskey.

„ I když je to městečko malé je krásné," řekla Sydney, když jsem se procházela. Úplně bez problémů si semnou propletla prsty a já jsem znovu cítil ten proud. „ To ano. Počkej, něco pro tebe mám," řekl jsem a zastavil. Nechápavě se na mě podívala a já opatrně vytáhl bílou obálku. Nejistě ji vzala do rukou a hned na to nakoukla dovnitř. Vytáhla papír a odešla pod lampu, aby si mohla přečíst text. „ Proboha! Jak?" vykřikla, když si celý papír přečetla. „ Dostala si volno na ty čtyři roky. Tak nějak jsem to domluvil s tvými rodiči," řekl jsem a podrbal se na zátylku. „ Kdy?" nebyla schopná mluvit v celých větách. „ Nastupuješ v září," řekl jsem a ona se mi rozeběhla do náruče. „ Děkuju, děkuju, děkuju," děkovala mi. Jaký že to byl plán? Zařídil jsem jí, aby mohla jít na její vysněnou školu. Držel jsem jí a jen se usmíval nad její radosti. Trochu se odtáhla a hned přitiskla své rty na ty mé. A tohle udělala obyčejná bílá obálka.
################################
Kdo fandí Adrianovi a Syndey? :D.
U mě jsou strašně ňuňu :33.
Hehe taková normální kapitola :D. Jejich první rande a Adrian se stává hodným. :D Ovšem... Jen tak se nezmění :). Tři kapitoly za den a třeba ještě nějaká bude, no možná :D.
So, nechám své kecy kecama  a Adios!
Lovuju vás
Vaše
#Bee#