Attention /The Marauders/

3.

Věnoval mi jeden ze svých typických úšklebků, po kterém vám po zádech přejížděl mráz a srdce vám poskočilo o něco rychleji, než by mělo. V obraně jsem nakrčila obočí a nejistě přešlápla na místě, jelikož jak mi stihlo dojít, v místnosti jsme se nacházeli pouze my dva. Jestli si mě vybral na provedení nějakého krutého žertu, jak to občas se svou partou přátel dělával podobně jako Pobertové, tak je se mnou ámen. V několika dalších sekundách jsem jej propalovala zamračeným pohledem, jako bych snad doufala, že jej tak od sebe odeženu. Byl to chabý pokus, jelikož kdyby vás měl vystrašit něčí pohled, byl by to právě ten jeho, kterým obdarovával většinu svého okolí, až nebezpečně ledový a chladný. 

Právě teď mě ale pozoroval s čím dál tím větším úšklebkem, který se mu mírně zrcadlil i v očích s jiskrami určitého pobavení a výsměchu. Má reakce mu připadala směšná. Stál tu přede mnou, nejméně o dvě hlavy vyšší, ležérně opřený jedním ramenem mezi dveřmi, překříženýma rukama na mohutné hrudi a výsměchem vepsaným v očích. 

"Máš snad něco na srdci, Blacku?" pokoušela jsem se zahnat své rychle bušící srdce a nejistotu, kterou jsem v této chvíli pociťovala a doufala, že se mi nezrcadlí v hlase. Nejdříve jsem si ani nebyla jistá, zda mou otázku uslyšel, jelikož nepohnul jediným svalem v těle, dokonce ani jeho oční víčka se nepřiměla k pohybu. Dále postával ve stejné pozici s upřeným pohledem na mou osobu. Nebyla jsem si jistá, zda je tohle klasické chování Blacků, a zda je jejich rodina vychovala spíše jako roboty, než lidi, a tak jsem se s lehkým úšklebkem neubránila povytažení obočí a raději uhnula pohledem stranou. Sklonila jsem se pro své věci a dávala si dobrý pozor, abych na nečinného Reguluse v periferním vidění stále viděla. Pohled jsem zvedla k Regulusovi, který na mě teď ze své pozici hleděl svrchu a začala se pomalu zvedat s úmyslem co nejrychleji odejít a nechat tuto nepříjemnou situaci za mnou. V ten moment jsem však postřehla první pohyb jeho těla, které se ladně zvedlo od chladné stěny a udělalo krok mým směrem, jako kdyby z mého pohledu vyčetl mé úmysly a svým tělem mi odpovídal a zamezoval v odchodu. 

Pergamen v mé ruce jsem sevřela o něco pevněji a očima prostudovala jeho výraz, který zůstával skoro stejný. Mohla jsem skoro až cítit, jak mě jiskřičky jeho očí šlehají do stresem zamrzlých tváří. "Co máš sakra za problém?" sjela jsem ho o něco přísnějším pohledem, jelikož jsem z nastalé situace neměla vůbec dobrý pocit. Odpovědí mi však bylo další tíživé ticho, které přerušoval pouze zvuk mého tlukoucího srdce. Tlouklo tak hlasitě, že jsem si byla skoro jistá, že může doléhat až k uším Reguluse, který mě dále pozoroval svým temným bouřkovým pohledem, skoro stejným, který patřil i Siriusovi. Regulusovi oči však byly o něco tmavší, převahu měla spíše šedá, než modrá. Bylo to fascinující, jako kdyby snad i jejich barva očí symbolizovala jejich povahy. 

Jeho oči, u kterých jsem se pozastavila na delší dobu, než bych měla, samovolně sklouzly k mým rtům, pokračovaly přes mou hruď až dále dolů. Cítila jsem se jako pod drobnohledem jeho ostrého pohledu, jako kdyby byl schopný všimnout si každého záhybu látky, každého smítka prachu a každého zběsilého pohybu mé hrudi. "To vás doma neučí, že se na okolní lidi nezírá?" samovolně uniklo z mého hrdla dřív, než jsem si stihla uvědomit, co dělám. Jeho pohled urychlil svou cestu od mých nohou zpět nahoru a zastavil se na mých rtech, které právě zformulovaly rozsudek mé smrti. 

Snažila jsem se nedávat na sobě znát svou nervozitu, obecně jak tomu bylo od začátku této interakce. Regulus roztáhl koutky rtů do úsměvu a poté zabodl svůj pohled do toho mého. Nebyl to ten typ úsměvu, který vám sděloval, že jste ho pobavili, nebo kterým vám ukazoval milé gesto. Byl to ten typ úsměvu, ze kterého se vám mrazí krev v žilách a zatočí hlava, ten typ šibalského úsměvu, pod kterým si představíte neočekávané, a který v podání Reguluse Blacka nemůže znázorňovat nic pěkného. Jestli na mě předtím neplánoval nějaký žertík, tak teď už určitě ano.