Attention /The Marauders/

2.

Naposledy jsem svému odrazu v zrcadle věnovala pohled a uhladila jsem si sukni, než jsem se s povzdechem natáhla po tašce a opustila pokoj. Ve společence bylo mnoho spolužáků, kteří si se zamračenými výrazy rychle dopisovali domácí úkoly nebo se zoufale snažili zapamatovat si alespoň část potřebné látky. Sešla jsem schody a bez povšimnutí kolem všech prošla. Šla jsem svižným krokem na snídani a doufala, že někde zastihnu alespoň Jul.

Jul patřila k těm žákům, kteří se moc neprojevují. Na pokoji je s Kate Clarkovou a Brooklyn Collinsovou, což jsou dvě přední obdivovatelky Siriuse Blacka. Jul nanejvýš přehlížejí, což jí ani tolik nevadí,  je spíše samotářský typ člověka a často o něčí společnost nestojí, tedy, alespoň podle jejích slov. Sama jsem byla překvapená, když mě jednoho dne vyhledala pro pomoc v jednom z předmětů, se kterým si údajné nevěděla rady, a poté po mém boku už i zůstala. Občas jsem měla pocit, že ve skutečnosti ani žádnou pomoc se školou nepotřebovala. Možná, že nějakým způsobem vycítila, že jsme si podobné, a že jedna v druhé můžeme najít tak potřebné pochopení, kterého se nám od nikoho jiného nedostávalo. Tak či tak jsem byla vděčná, že se rozhodla vstoupit do mého života, jelikož je to člověk, díky kterému jsem ještě nezešílela samotou, a který mě drží v představě, že nejsem sama. Sice si nejsme kdovíjak blízké, netrávíme spolu každý den a nesdělujeme si každou druhou myšlenku, avšak jedna při druhé stojíme, když víme, že to ta druhá zrovna potřebuje.

Otevřela jsem dveře do velké síně a porozhlédla jsem se, jestli ji náhodou neuvidím. Bylo tu asi nejvíce studentů z Havraspáru a Zmijozelu. Většina z nich horlivě diskutovala s lidmi ve svém okolí, znuděně hleděla do prostoru před sebou, či v rukou svírala knihu. Pohledem jsem přejížděla všechny stoly kolejí, až jsem se dostala k tomu poslednímu, který obývali zmijozelští. Konkrétně jsem se zastavila u tmavovlasého studenta, který mě přejížděl zvědavým pohledem, jako by snad doufal, že při třetí cestě, začínaje od mých očí a končící u mých nohou, najde něco nového, čeho si předtím nevšiml. Když se naše pohledy střetly, se značným zaražením jsem pohledem vyhledala svou kolej a s nakrčeným obočím si sedla na své obvyklé místo. Radši jsem se na Reguluse znovu ani nepodívala.

"Ahoj, Vicky." Jul si usedla naproti mě a tím se můj výhled na zmijozelský stůl schoval za její něžná ramena. Uvolnila jsem se a pozdrav jí oplatila. "Seděla jsem kousek odtud, ale sedla si vedle mě Kate se Siriusem, kteří mi dali dost jasně najevo, ať odejdu." také si nandala na talíř něco ke snídani a pokrčila rameny. Svůj toast jsem odložila zpátky na talíř a věnovala ji nevěřícný pohled. Jako kdyby už tak neměla až příliš starostí, které musí zvládat každý den. Škola je náročná sama o sobě, nemusejí se k tomu přece přidávat ještě takové nepříjemnosti. Věděla jsem, že je to dlouhodobě trvající problém, který se nevyřeší pouhým "zkus na to nemyslet", a tak jsem se alespoň pokusila odlehčit situaci. "Možná je to lepší, nechtěla bys přece koukat na to, jak si spolu vyměňují tělní tekutiny." nemohla jsem si odpustit šibalský úsměv a nevinně pokrčila rameny. Jul se jen ušklíbla dala si neposedný pramen vlasů za ucho. Věděla jsem, že se mi plně nepovedlo zmírnit nepříjemný pocit, který v ní nadále přebýval, ale také jsem věděla, že není v mých silách odstranit tento typ trápení. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo snažit se nějak tu pro ni být.

"Nebyla se Siriusem teď náhodou Brooklyn?" se zamyšleným pohledem se zastavila v natírání marmelády na svůj toast a ve své paměti hledala další informace, které by její domněnku potvrdily. Musela jsem se upřímně zasmát, jelikož měla pravdu, nebylo to nic neobvyklého, spíše naopak. Sirius své partnerky střídal tak často, že by to ve vás i budilo pocit, že se už nemůže za ty roky objevit nikdo nový, s kým by si Sirius mohl začít svůj další románek, který by trval nanejvýš týden- tak, jako všechny ostatní. Zdá se totiž,  že se v prostěradlech jeho postele objevila již celá škola.