Attention /The Marauders/

5.

Zaklapla jsem poslední knihu a s unaveným výdechem se ponořila hlouběji do opěrky židle, na které jsem seděla už nejméně dvě hodiny. Byla nám zadaná esej na téma měňavci a vlkodlaci a její požadovaný rozsah byl nejméně tři pergameny. Profesorka McGonagallová byla velmi moudrá žena, mocná čarodějka a taky šíleně přísná profesorka. Na konci každé její hodiny jste mohli očekávat dovětek ve stylu „každý z vás vypracuje esej na toto téma na nejméně třech listech pergamenu, v pondělí bude ležet na mém stole", či „příští hodinu očekávejte otestování vašich vědomostí".

A tak jsme se po konci vyučování vydaly do knihovny, abychom si požadovaný úkol rovnou vypracovaly. Nechtěly jsme jej odkládat na jiné dny, až nám budou zadány další zdlouhavé eseje.

A tak jsme Lily zasvětily do našeho malého studijního rituálu, který říkal, že první místo po výuce, kam se chodí, je knihovna. Také jsme jí ukázaly náš stůl, ke kterému jsme si vždy chodily sednout, jelikož byl mírně odsunutý od všech ostatních a nacházel se ve spíše zadní části knihovny. Měli jste tak tedy přehled o veškerém okolním dění a zároveň jste seděli v postranní, kde vás nikdo nerušil. Jul však zhruba po hodině odešla, jelikož se necítila dobře, a tak jsme tu zůstaly ve dvou.

„Bože, to je tak vyčerpávající. Přísahám, dneska se nenechám vyhnat do společenské místnosti, kde prosedím celou noc, nene, dneska budu spát." zaúpěla Lily, která také dokončila svou esej a s lehkým nesouhlasným kroucením hlavy zaklápěla otevřené knihy, ze kterých při psaní čerpala. Souhlasně jsem pokývala hlavou, jelikož bylo jasné, že Lily spánek doopravdy potřebuje, obzvláště, když během dne vynakládá tolik úsilí na přípravu do školy. To z vás někdy dokáže vysát více energie, než samotný mozkomor.

„To mi povídej, knížky už dneska nechci ani vidět. A to je co říct, protože knížky jsou to jediné, co kdy chci vidět." také jsem si postěžovala a doufala, že myšlenku, která se zrodila v mém unaveném mozku, pochopí. Lily však souhlasně pokývala hlavou a sesunula se tělem na židli o něco níže.

Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv,  bylo pěkné mít vedle sebe někoho, kdo porozumí vašim myšlenkám. „Kde bereš sílu na úsměv? Já jsem ráda, že zvládám dýchat." rudovláska naproti mně mi věnovala pohled plný malých jiskřiček, kterým se však nepodařilo skrýt značnou únavu, kterou měla vepsanou ve tváři. Bylo mi líto, že se jí kvůli nesmyslnému chování jejích spolubydlících nedostávalo tak potřebného spánku, a že se na ní začínala podepisovat únava. Přesto jsem v sobě však měla značně sobeckou myšlenku, že nebýt právě jejích spolubydlících, se kterými se hádala, nikdy bychom tu teď spolu neseděly. Nikdy bychom si k sobě nenašly cestu a nevytvořily si určité pouto, svůj malý vnitřní svět. K tomu by nikdy nedošlo, kdybychom spolu neproseděly většinu noci v teple zapáleného krbu. Bok po boku jedna té druhé a plápolající plamínky ohně v nekonečném zápasu, skoro jako myšlenky, které se mi v té době formovaly v mysli. Neměly bychom nic. Asi je to pravda, co se říká- všechno špatné je pro něco dobré.

„Že ty na něj myslíš." z proudu mých myšlenek mě probudil její hlas, ve kterém jsem nemohla přehlédnout určitou dávku hravosti. Rychlostí blesku jsem vyhledala její pobavený obličej, na kterém zformulovala drobný úšklebek. „Neboj se," narovnala se a začala skládat knihy na stole do úhledného komínku, „mlčím jako hrob." prsty přejela kolem rtů a následně zahodila imaginární klíč, než se zvedla a s knihami zmizela mezi regály knihovny. Seděla jsem dále bez jediného pohybu, zmatená z jejích slov a s určitým neblahým pocitem v žaludku.

Proč by něco takového, U Merlina, vůbec říkala? S rozvířenými myšlenkami jsem se postavila a po názoru Lily se s knihami vydala mezi regály, abych je uklidila zpět na své místo. Stále jsem si v hlavě přehrávala její slova a snažila se za nimi najít nějaké vysvětlení.