V zajetí

Další společnost

Leknutím jsem zakřičela ,,Au'' a vyletěla jsem ze země. Měla jsem pocit, že mi někdo dal obrovskou facku. Prohlédla jsem si místo, kde se nacházím.  Nejspíše se mi něco zdálo.
Byla jsem v malé tiché dvoumetrové komůrce. Nikde nikdo nestál, neseděl,  ani neležel.
,,Nemáš moc času!'' křičel někdo. Říkala jsem si, že ten hlas znám. Ano, přesně ten hlas měl klučina od stolu. Ten, který se divil, že ho slyším. Ten, který mě uklidnil a stal se mým kamarádem. ,,Kjůťo!'' vyhrkla jsem.
,,Pssst, nemluv!'' Okřiknul mě.
Chtěla jsem odemknout, že to on tu ječí, ale radši jsem poslechla.
,,Jsi ve společnosti Fark, která je úhlavním nepřítelem té společnosti, v níž jsi byla dřív. Mluvím  s tebou minivysílačkou, víc se neptej. Musíš utéct. Ve vlasech najdeš tabletu,  která ti sice znehybní tělo, ale tím pádem odstraní bolest. Určitě tě někdo bude vyslíchat a nebude to mírumilovný člověk. Tato budova má úplně stejné ventylační systémy jako ta minulá. Mám pocit, že se teď dlouho neuslyšíme,  a proto ti radím,  abys našla úkryt v lese. U civilizace není bezpečno. Tedy ...... '' hovor se vypnul.
Dala jsem si tabletku a o pár sekund později přišel malý tlouštík.
Povrchně na mě zahleděl a začal se smát jako prase, které právě dostalo najíst. Přistoupil a vší silou mě bouchla do břicha. Naštěstí už mi prášek od Kjůtíka působil a já cítila jen štípnutí.
Vzal mě za nohy a jako pytel brambor mě vláčel po studené dlažbě až k vězení. Pak se mnou hodil o zem a pobaveně se díval do cel. Seděly tam děti. Malé nevinné a netušící děti.
,,Smradi mizerní!'' Křičel sumo.
,,Už jsem jich pár měl, chutnají jako vepřové'' pokračoval.
,,Kdo z vás se dnes uléval z práce?'' Ptal se a sledoval reakce ostatních.
,,Blonďatý nekňuba!'' Odfrknul.
,,Ne, Ne, to prosím ne! Rozbrečel se chlapeček a žadonil o milost.
Přesně v té chvíli přišli dva svalnatí chlapi, popadli toho malého světlevlasého chlapce za ramena a vlekli to pryč.
,,S kari kořením!'' Volal za nimi kulatý chlap.
Vzal mě, hodil mě k dětem  a odešel.
Děti si mě prohlížely a pak mi vysvětlily,  že ten muž je kanibal a ony mají za práci odklízet ze stolu zbytky svých přátel jako nějaké solderkomando.
Věděla jsem, že takhle budou umírat další a další, a tak jsem ihned vymyslela plán, jak se dostat ven.
Polezeme úplně stejně, jako tehdy.
Otevřela jsem ventilaci, pomohla jsem dětem dostat se nahoru a vedla jsem je cestou ven.
Když jsem s děťátky byla venku, vedla jsem je směrem do lesa. Proběhly jsme ho a na kraji lesa jsme zahlédly vojáka s malým chlapcem. Kluk klečel před pařezem a vedle něj leželo zakrvácené tělíčko blonďáčka bez hlavy.
Jedno z děvčat mi podalo nůž. Popadla jsem ho a s hněvem jsem vraha shodila na zem, aby nemohl nic dělat a podřízla mu hrdlo.
Chlapce jsem rozvázala a mrtvému jsme společně udělaly hrob. Děti zpívaly neskutečně smutnou píseň, brečely a já s nimi.
Šla jsem si oddechnout na kraj skály, a když jsem se otočila, všichni pozůstalí stáli přede mnou a prosebně se mi dívali do očí.
V ten den jsem si řekla, že budu bojovat, že nebudu ta malá holka, která poslouchá na slovo a pomůžu těm, kteří to potřebují.
Dva chlapci mě popadli za ruce a táhli mě pryč od toho pochmurného místa. Nevěděla jsem kam, ale bylo mi to vlastně jedno.