V zajetí

Ztráta

,,Bráško už jsem připravená'' řekla jsem bratrovi, když jsem k němu přišla do pokoje. Pěkně se na mě pousmál a dal mi pusu na čelo.
Šli jsme se projít ven a vymyslet nějakou rošťárnu na rodiče. Byla to naše oblíbená činnost. Vzala jsem si s sebou batůžek s jídlem a pitím. Bratříček popadl míč a pelášili jsme na louku.
Je to skvělé místo. Všude jsou bílé a růžové květiny, krásně cvrlikající luční kobylky a uklidňující ticho. Došli jsme až ke stromu, jenž se nachází uprostřed louky a odhodili jsme na zem všechny své věci. Asi dvě minuty jsem se koukala na čistě modré nebe a umívala se od ucha k uchu. Potom jsem si všimla, že bráška má starosti, a tak jsem se ho zeptala co se děje.
Sedl si vedle mě a řekl ,,Sestřičko brzy vypukne válka a mně už je osmnáct". Stále jsem nevěděla kam tímto míří, ale přikývla jsem. Věděla jsem, že je to něco důležitého a zřejmě i smutného, a tak jsem se na nic dál neptala.
Začalo se stmívat a vzduch se ochladil.  Šli jsme domů, umyli se a skočili  jsme do postele.
Další den na dveře zaťukal nějaký muž. Měl na sobě maskáče, a tak jsem pochopila, že je to nějaký voják. Přinesl dopis a rychlou chůzí odkráčel.
Dopis jsem dala mamince a ona ho rozbalila. Zavolala do kuchyně tátu a Filipa (bratra) a mě poslala do pokoje.
Rozhodla jsem se, že počkám za dveřmi a budu odposlouchávat. Slyšela jsem, že Filip zítra nastupuje, a že to bude jeho první boj.
Už dlouhou dobu chodil na vojenský výcvik.
Vhnaly se mi slzy do očí a utíkala jsem ven. Rychle jsem běžela ke kamarádkám a už jsem se nevrátila domů. Rozhodly jsme se, že noc přečkáme spolu. A tak se i stalo.
V noci jsem se s hrůzou probudila. Slyšela jsem hlasité výstřely a najednou mi to došlo.
Právě so odehrával boj. Boj, ve kterém byl i můj bratr.
Vzala jsem si boty a utíkala jsem za ním.  Kamarádky se mě snažily zastavit, ale vyklauzla jsem jim. Utíkala jsem a utíkala. V mlze jsem neviděla na krok, ale stále jsem nezastavovala. Klouzaly pode mnou kořínky stromů, cítila jsem mokré bahno, jak mi stříká na triko a na kraťasy.
Konečně jsem dorazila na bojiště. Trochu se stáhla mlha a já uviděla svého ležícího bráchu. Když jsem k němu přišla, viděla jsem, že je probodnutý dlouhým ostrým mečem a všude tekla jeho krev. Vedle něj byl štít. Brečela jsem a on už se mi jen koukal svýma modrýma očima do mých. Na obličeji měl klidný pohled a rozjasněný úsměv. ,,Nikdy na tebe nezapomenu," řekl a navěky usnul.
V mlze jsem se dívala do prázdna. I přes mokré lesklé slzy, které mi rozmazávaly obraz před očima, jsem ho viděla.
Byl to muž, který zabil Filipa. Blížil se ke mně s mečem v ruce.
Měla jsem zdřevěnělé nohy a tak jsem jen stála na místě a nemohla jsem nic dělat. Až to najednou přišlo. Vztek se uvolnil a dovolil mi vytáhnout meč z těla mého bratra. Voják se proti mně rozběhl a zaútočil. Bránila jsem se, ale neuměla jsem s mečem zacházet. Muž mi řízl do ruky a já upustila meč. Povalil mě na zem. Už byl odhodlán to se mnou ukončit, ale já jsem nebyla odhodlána umřít. Uchopila jsem štít a bouchla ho silně do hlavy. Vyskočila jsem na nohy, ukradla mu pistoli, jež měl připoutanou na opaskem, a zamířila mu přesně na hlavu.
,,Bravo" slyšela jsem mužský hlas za zády. Nestihla jsem se ani otočit a cítila jsem, jak se mi do kůže rychle a hluboko zasouvá jehla inněkční střikačky. Po vteřině jsem cítila, jak se mi do těla vpravuje nějaká látka a okamžitě jsem začala cítit únavu. Nebyla jsem schopná hýbat s tělem a pomalu jsem klesla k zemi. Pak už jsem viděla jen tmu. Nic jsem neslyšela, nic jsem nevnímala a neměla jsem ponětí co se děje. Spala jsem a nemohla jsem se probudit.