V zajetí

Probuzení

Po několika hodinách jsem se probudila. Ještě jsem neviděla ostře, ale vypadalo to, jako bych byla zavřena v nějakém vězení.
Byla mi veliká zima, měla jsem hlad a bolelo mě celé tělo.
Najednou jsem uslyšela nějaké hlasy z tmavé chodby, která zatáčela doleva. Vyšli z ní čtyři vojáci s černým šátkem přes pusu.
Rychle jsem si lehla zpět na zem a dělala, že spím. Poslouchala jsem to, co si povídali, ale byli velice tiší, a já jsem jim nerozuměla.
Po nějaké chvilce přistoupili k mřížím, za kterými jsem bezhybně ležela. Pohleděli na mě a šli zase dál.
Otevřela jsem oči  a řekla si, že se odtamtud musím dostat. Nemohla jsem vědět, co se stane.
Zkusila jsem se postavit na nohy. Bolelo to, ale musela jsem se pokusit dostat pryč.
Nejdříve jsem zkusila otevřít dveře a něco jsem zjistila.  Ony byly otevřeny. Vyběhla jsem z cely a utíkala uličkou doprava. V tu chvíli se rozsvítil alarm, a mně bylo jasné, že za to nemůže nikdo jiný, než já. Honem jsem se dala na útěk, jak nejrychleji to šlo.
Zastavila jsem se mezi uličkami a musela se rozhodnout, zda se vydám vpravo, vlevo nebo rovně.
Všechny chodby byly potřeny bílou barvou, ostře ozářené a prostorné.  Klidně by se tam vešel i náklaďák.
Vojáci se mě snažili chytit a já jsem stále věřila, že jim vyklouznu. Abych byla rychlejší, vzala jsem si hasicí přístroj a použila ho jako skateboard. Bohužel mi nedošlo, že buď bude velice rychlý a já uklouznu, nebo můj šílený nápad nebude fungovat. Nastoupila jsem na něj, hadici jsem si vzala do ruky a zmáčkla jsem spoušť. Popojela jsem asi dva metry a spadla na zem. Opět jsem vstala a běžela. Snažila jsem se v chodbách vždy ostře zahýbat, abych získala náskok.
Když už se zdálo, že je se mnou konec, přibrzdila jsem u dveří, vstoupila do místnosti a zamkla se.
Octla jsem se v malé ložnici.
V levém rohu stála postel a v pravém dřevěný stůl s vysokou židlí. Naproti mně stála zavřená skříň, a protože mi stále byla zima, otevřela jsem ji. Už jsem si myslela, že se na mě usmálo štěstí. Opět jsem se mýlila. Ve skříni ležely pouze křídy a nějaké papíry. Pochopitelně jsem si věci vzala, kdyby se mi náhodou někdy hodily. Všimla jsem si jednoho popsaného papíru, a tak jsem si to chtěla přečíst.
Svou hloupou zvědavostí jsem úplně ztratila pozornost. Už jsem držela papír v ruce a chtěla číst, když mě někdo chytil pod krkem. Ten ,,Někdo'' byl jeden z mých pronásledovatelů.  Prudce mě otočil čelem k sobě a silou mě udeřil do břicha. Jeho rána byla tak velká, až mi bylo špatně a vystříkla mi z pusy krev. Z bolesti a stresu se mi zatmělo před očima. Dále už jsem jen cítila, jak mě nesou čtyři ruce, a jak někdo říká ,,Pokusy o útěk jsou k ničemu''. Jiný hlas po té pověděl ,,Už se od tud zřejmě nikdy nedostaneš''.