Tomorrow Is A Better Day [Ironfrost] -CZ |DOKONČENO|

2. Kapitola - (Ne) Očekávaná návštěva

Probudil jsem se se strašlivou kocovinou na svém pracovním stole. Bolest hlavy byla tentokrát tak nesnesitelná, že jsem se ani nedokázal zvednout, a jen jsem civěl před sebe na dvě propisky a gumu. Z dumání nad původem těchto propisek mne probudil robotický hlas. A byl jako šíp mířený přímo do mozku.

"Dobré ráno, pane. Vidím, že máte veliké bolesti hlavy, nechám vás tedy být. Chtěl jsem vám jen připomenout, že na dnešek připadá návštěva Stevea Rogerse, který pro vás má informace o nové tajné misi."

"Očividně moc tajná není," sykl jsem mezi zuby a zvedl se do sedu, protáhl jsem si ruce a zívl.
"A kdy má dorazit?"

"Jeho auto právě dorazilo, pane."

Zvedl jsem se tak prudce, že jsem se musel přidržet opěradla své otáčecí židle, abych sebou nešvihl o zem.

"Pusť ho dovnitř a řekni mu, ať počká v obejváku." Slyšel jsem otevření vchodových dveří, takže jsem si projel rukou vlasy a trochu motavě došel ke skleněným dveřím (málem jsem jimi propadl).

Vyšel jsem schody, pády nevyjímaje. S odřeným kolenem jsem pohlédl na toho blonďatého superhrdinu. Ne, nijak se nezměnil.

"Starku, tady jsi. Mohl by jsi jít ke mě a na chvíli poslouchat?" Viděl, že jsem duchem nepřítomen. A také viděl můj fyzický stav, vypadal jsem jako ztřískaný vořech.
Jo, věděl jsem to, ale přesto jsem to ještě podporoval.

"Dobře, nemusíš křičet," řekl jsem nepříjemně, každé slovo bylo jako rána pánvičkou po hlavě. Vyšel jsem zpoza té výstřední sochy a protáhl si krk lehkým zakroucením. Naposledy jsem zívl a došoural se k baru.

"Dáš si něco?"

"Děkuji, ale nepiju. A ty bys taky neměl, chci aby jsi vnímal to, co ti budu říkat."

Lehce jsem protočil oči v sloup, když jsem byl zády k němu a čelem ke své zrcadlové poličce plné chlastu. Protentokrát jsem se rozhodl správně, nenalil si a otočil se zpět k němu.

"Mluv. Nemám na tebe celý den-"

"Ano já vím, musíš se jít opíjet do bezvědomí, ale poslouchej. Mám pro tebe informace ohledně nové mise." Tvářil se starostlivě, proč? Možná ho děsil můj zevnějšek. Kruhy pod očima, nezdravá barva kůže a oči rudé jako angorák, vlasy zcuchané trčící do všech směrů.

Ok, nedivím se mu.

"Jarvisi, udělej mi kafe. A ty, sedej." Mluvil jsem už jemněji.
Sedl si na pohovku, sice nesměle ale sedl si.

"Takže si nic nedáš?" Zavolal jsem na něj ještě, když jsem si odešel pro kafe.

"Ne, děkuji." Usmál se, na mě? Asi je nemocný.

Vrátil jsem se s hrníčkem v ruce, stoupala z něj pára. Rozvalil jsem se vedle něj a usrkl si.

"Tak sděluj." Držel jsem ten hrníček s kočičkama v dlaních, abych se zahřál. Už dlouho mi nebylo takhle teplo.

"Jednotky S.H.I.E.L.D.u zaznamenaly poblíž Jersey neobvyklé chování lidí. Při bližším průzkumu zjistily, že to nejsou lidé, jen se za lidi převlékají. Očividně to jsou mimozemšťané." Zamyšleně hleděl na můj hrníček od Pepper, která se tu mimochodem pěkně dlouho neukázala. Lokl jsem si horkého nápoje a zfoukl obláček páry.

"No a?" Hlava čisto-čistě prázdná.

"No a? Příteli, máme problém. A my tě potřebujeme." Nezněl tak, samozřejmě by mě z mise vyškrtl, kdyby mohl. Jenže nemohl, a já byl velikou a důležitou součástí všech jejich plánů. Neuvěřitelně únavné.

"Potřebujete? Víš co? Už mě to nebaví, nechci skákat jak Fury píská. Nejsem cvičená opice! Povolejte si někoho jiného, někoho, kdo o to stojí." Naštvaně jsem stiskl hrnek v ruce a nakonec ho raději položil na stolek, stoupl jsem si a on následně taky. Vypadal rozrušeně, měl by být, samozřejmě! Právě jsem mu dal kopačky! A celé té výstřední společnosti.

"Tohle nemůžeš myslet vážně! Ale vlastně můžeš. Myslíš totiž jen na sebe, že? Tvoje vlastní pohodlí je pro tebe to nejdůležitější. A životy ostatních ti jsou ukradené. Říkal jsem Furymu, že se to jednou stane, že tě přestane bavit dělat věci pro druhé," byl čím dál více naštvaný, šel z něj dokonce i respekt, "ale neposlouchal. Prý si nedílnou součástí našeho společenství. Tedy..byl jsi. Měj se."

Vychrlil to na mě tak rychle, že jsem mu nestihl dát přes hubu, protože v půlce proslovu už odcházel ke vchodovým dveřím. Nakonec dramaticky zabouchl a nastalo ticho.

Ze vzteku jsem ten hrníček vzal a vší silou s ním hodil o zem. Do všech stran se rozletěly kusy porcelánu a kafe skončilo na podlaze.

"Moulo, ukliď to!" Křikl jsem vynervovaně na tu robotickou ruku, která se objevila ve dveřích kuchyně, a otočil se k veliké skleněné zdi. Pohlédl jsem na moje rodné město. New York se odsud, z tepla a ticha domova, zdál jako poklidná leč obrovská vesnice. A nakonec to vypadá, že mě přivede do hrobu, tohle nádherné a živé velkoměsto.

Několikrát jsem se nadechl a vydechl, snažíc se zklidnit nutkání za tím vojákem vyběhnout a pořádně mu vrazit. Úspěšně jsem si sedl zpět na pohovku, dívajíc se stále na to rušné město a přemýšlejíc o tom, zda jsem se rozhodl správně.

Zvuky dopadajících kusů porcelánu na stěnu mě ujistil o tom, že můj život nyní bude rozhodně o dost zajímavější.

Nebo se mýlím? Stále je tu moje zelenoočko, můj černovlásek, a myšlenky na něj, které mi nedají spát, myšlenky na to, kdo se asi skrývá pod tou maskou.

Zhýčkaně jsem si povzdychl, když jsem slyšel kov dopadající na lino. Při pohledu přes rameno jsem si potvrdil to, co jsem si myslel. Moula je prostě moula. Promnul jsem si ještě kořen nosu, než jsem se vypravil uklidnit ten nepořádek, který jsem způsobil a Moula ho ještě zvětšil.

Dnes návštěvu mého milovaného baru nejspíš vynechám.