Tomorrow Is A Better Day [Ironfrost] -CZ |DOKONČENO|

4. Kapitola - Propast

Překvapením ztrnulý jsem stál naproti mému nějmilovanějšímu místu. Už to nebyl bar.

Udělali z toho bordel! Upřímně jsem nikdy nebyl šťastnější! Budu mému miláčkovi ještě blíže. A zaplatím cokoli, aby patřil jen mně.

____________________________________
 
Seděl jsem na posteli s tou černovlasou hlavu v klíně, držíc ho za ně. Sledoval jsem, jak se jeho hlava pohybuje ode mě a ke mně, poslouchal jsem ty mlaskavé zvuky a tlumené stény, co vydával. Nikdy jsem nezažil lepší výkuř.

Když jsem ho zatahal víc, koukl na mě nahoru, viděl jsem jeho hadí oči, jak mě pozorují. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem je viděl už mnohem dříve, než jsem sem začal chodit. Pustil moje péro z úst a vydechl.

"Pojď sem." Zvedl se ke mě na klín, na který si sedl obkročmo, začal jsem ho líbat na krk a přitom mu tiskl boky. Bylo to poprvé a už mi to přišlo nejlepší.

A když se mi potom začal projíždět na klíně, myslel jsem, že se nedožiju rána. Nedokážu slovy popsat, jak úžasné to bylo, zvláště s ním. Jeho vzdychy a stény se mi navždy vryly do paměti

Spadli jsme spolu na postel, udýchaní a zpocení. Ale spokojení. Celou dobu mě pozoroval, a když jsem si toho potom všiml, stejně si mě přeměřoval očima, jakoby mě rozeznával. Nějak jsem to neřešil, využil jsem toho a díval se mu do očí. Byly tak krásné.

Byl moje kurva, mohl jsem si s ním dělat cokoli a on, musel se podřídit. Ale on takový nebyl. Věděl sice, kde je jeho místo, ale cítil jsem z něj tu autoritu, to, jak nerad tohle dělá, to, jak rád by si vyměnil role. Ale neřekl ani slovo. Nesměl.

A já to po něm nesměl chtít. A také jsem mu nesměl sundat masku, častokrát jsem to zkoušel, ale on ucukl, nebo mi jednu vlepil. Za normálních okolností by za tohle dostal vyhazov, protože bych ho šel prásknout, ale nikdy jsem to neudělal. Okouzlil mě. Nedokázal jsem vyčíst ani jediný detail. Na něm ani nešlo co vyčíst, svou dokonalostí se blížil ke mně.

Zvedl hlavu stále se na mě dívajíc. Mrkl na mě a vlezl mi znovu na klín.
"Chceš si hrát?" Zavrněl jsem, líbilo se mi jeho odhodlání. To, že neměl z ničeho strach. On se zazubil, bělostné zoubky mu zářily. A stejně tak jeho oči. Byla v nich jiskra. Rozhodně nebyl unavený, jak před chvílí vypadal.

Shodil jsem ho vedle sebe na břicho a skončil jsem na něm s rukama vedle jeho ramen.

Místnost naplnily jeho tlumené stény, když jsem mu přitiskl obličej do polštáře a drsně si ho podal. Ach, lepší to ani být nemohlo.

Pokračovalo to takto pár týdnů, už jsem ani moc nepil. Spíše jsem se opíjel mocí, mocí, co jsem nad ním každou noc měl. Každou noc patřil jeho křik jen a jen mně. Každou noc jsem se vracel domů spokojenější než po několika panácích vodky. Každou noc, když jsem se vrátil domů, myslel jsem na něj. Připadalo mi, že pro mě není jen děvka, že jsem si k němu vytvořil nějaké zvláštní pouto.

Že láska? Nikdy. Takovou zbytečností se přece nemůže někdo jako já zabývat. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím méně významů, na slova "zvláštní pouto", mě napadalo.

Bylo to k nevydržení, už i Jarvis mě začal popichovat s láskou. Něco bych po něm hodil, kdyby jeho tělo bylo hotové. Kdybych nebyl tak líný přes den a v noci netrávil tolik času s ním. Byl to začarovaný kruh.

Na oběd vstát, udělat si kafe, hodit do sebe nějaké jídlo z fastfoodu, osprchnout se a vyrazit do ulic. Proto na Jarvise nemám vůbec čas.
Proto nemám vůbec na nikoho čas.

A z mého života se stával kýbl sraček.