Tomorrow Is A Better Day [Ironfrost] -CZ |DOKONČENO|

3. Kapitola - "Lepší život"

Ten večer jsem zůstal ve Stark Tower. Neměl jsem náladu vymetat bary a chlastat jako násoska. Ale cítil jsem zvláštní prázdno. Prázdno, které mohly vyplnit jedině doteky jeho prstů a pohled na jeho kroutící se tělo.

Bylo něco kolem třetí ráno, a já jsem stále sledoval Měsíc skrze okno. Ležel jsem ve své vyhřáté a měkké posteli a přemýšlel o životě. Takové ty hovadiny, které vám přijdou na mozek ve sprše, znáte to.

Měl jsem být tak nepřátelský?
Měl jsem seknout se svou prácí?
Měl jsem opustit vše, na čem kdy záleželo?
Měl jsem se vůbec zaprodat tomuto zatracenému stylu života?

Kdo mi odpoví na tyto životně důležité dotazy? Nikdo. Protože nikoho nemám.

____________________________________

Probudily mě ostré sluneční paprsky, mnohem horší než pohlédnout do neonových světel! Zapomněl jsem při tom všem přemýšlení a uvažování stáhnout rolety.

Rozmrzele jsem oči pootevřel, ale záměrně se nedíval do slunce. Zkoušel jsem se v hlavě přemluvit k pohybu, ale lenost zvítězila, a já oční víčka sklopil a otočil se k oknu zády, přitáhl jsem si peřinu a poddal se spánku. Ve spánku utíkám od reality a nemusím řešit ty hloupé otázky.

Stál jsem na kraji propasti. Na druhé straně propasti byli Avengers, světlo a nejspíše i teplo. Budovy New Yorku a spousty spousty lidí.
A na dně propasti jsem viděl tu ulici. Viděl jsem ji doslova s nadhledem. Sledoval jsem ty ubohé lidi, bezdomovce, zoufalce. A já byl mezi nimi. Tohle přece není život který chci..

"Pane Starku, máte návštěvu."

Trhl jsem sebou do vzduchu a lapl po dechu, když jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený a zadýchaný. Podivný sen.

"Návštěvu?" Zeptal jsem se chraplavým hlasem a položil si dlaň na čelo. Už dlouho jsem nebyl nemocný, ale teď, zdá se, mám horečku.

"Je tu pan Fury," začal klidně. "A je netrpělivý."

"To je jeho problém." Vstal jsem z postele a protáhl si ruce nahoru, oblékl jsem si tmavě modré tílko a ještě si zašel do koupelny.
Páni, vypadám příšerně, ne že ne.

Opláchl jsem si obličej a s kartáčkem v puse jsem přišel do obývacího pokoje. Fury už tam stál, nevypadal nadšeně. Takže asi jako vždycky.

"Starku, to co jste včera sdělil Rogersovi byla sranda, že?" Zněl tak strašně nakrknutě, že jsem se mu bál kouknout do oka.

"Tak princezna za sebe poslala ochránce? Statečné, vážně." Neměl jsem na něj náladu, upřímně, neměl jsem náladu na nikoho.

"Princezna právě bojuje v Jersey s emzákama." Odpověděl suše.

"Proč jste přišel?"

"Kvůli vám. Pokud chcete vážně seknout s takovým velkým posláním, potřebuju to slyšet."

"Fajn, fajn. Nechci už dál být součástí vašeho dobrosrdečného spolku!" Protáhl jsem dramaticky a nalil si skotskou. Včera jsem celý den nepil!

"V tom případě si už nemáme co říct. Pozdravujte Angela." A byl pryč.

Sakra, co? Trochu mě to překvapilo, jak to mohl vědět? Radši jsem do sebe kopl tu nezdravou tekutinu a skleničku položil na bar. Měl bych zase navštívit svého strážného anděla.

No nevím jestli strážného, potom všem, co se mi kvůli němu děje. Každopádně anděl to je. A já se na něj hrozně těším.

____________________________________

"Zlato, jsi v pořádku? Vypadáš nemocně." Denis mě probudil z mého snění. A ano, už znám barmanovo jméno.

"Jeden den jsem tu nebyl, to bude tím." Řekl jsem suše a vzal si sklenku, která byla už po osmé naplněná chlastem. Ani nevím jakým, ale komu na tom sejde. Hlavně že je to dobré.

"Angelovi se stýskalo," řekl jentak mimochodem, čistíc špinavé skleničky. "Včera byl na nervy, že si se neukázal."

"Já jsem byl taky na nervy. Ale lichotí mi to, díky." Ohlédl jsem se přes rameno, ale Angela jsem nikde neviděl. "Kde vůbec je?"

"Dnes má volno. Šéf mu ho dal, prý si potřebuje odpočinout, aby se u toho netvářil jako kdyby ho někdo mučil."

"Tak co tu vlastně dělám? Chodím sem jen kvůli němu."

"On se ukáže, neboj." A daroval mi svůj přesladký úsměv. "Vždy sem chodí, i kdyby ne do práce."

Hodil jsem do sebe poslední skleničku a zvedl se ze židle. Když jsem pokládal dolary na bar, všiml jsem si ho. Mého zlatíčka, stál u dveří u vchodu do šaten a zavíral je. Takže přece jen nakonec přišel.

Ladně dokráčel až ke svému místu a chytl se tyče. Jakoby mě někdo nakopl do žaludku, všechno se zase zahalilo do pastelových barviček a já, který se chtěl jít domů litovat a nalejvat se, jsem přišel před něj a povzdychl si.

Když mě viděl, pousmál se, viděl jsem to, a velmi mě to potěšilo. Dokonce jsem se také pousmál

Sedl jsem si na pohovku a jemně pokynul hlavou, ať jde ke mě. Udělal to a pomalu si mi sedl na klín.

"Chyběl jsem ti?" Zašeptal jsem mu do ucha, cítil jsem pod svými prsty jeho zachvění. Neodpověděl, jako vždy, ale já věděl svoje.

Ubyla čtvrt hodina, pak další a další, a já stále platil za to, aby se mi ten černovlasý anděl mohl kroutit na klíně. Byl jsem jako pod nějakým kouzlem, pod moc krásným kouzlem.

Omámeně jsem hleděl na jeho tělo pokryté kapkami potu, ve vzduchu se vznášel kouř a vůně kokosu. Jako jediný mi povolil si občas sáhnout, takže jsem toho hodně využíval a sahal na něj, co to šlo.

Tenhle bar byl převážně noční, takže když jsem zahlédl na svých hodinkách pět hodin, čekal jsem, že budu vyhozen, nikdo jiný tu už totiž nebyl.

Ale nakonec jsem odešel sám, i když nerad. Pokaždé, když jsem v tom baru byl, necítil jsem nic jiného než líbeznou euforii dobrého pití, vůni tropického ovoce a polonahých těl. Ale hned, jak jsem vystoupil ven na ulici, zasáhl mě šíp přímo do hlavy, která se mi samozřejmě hned rozbolela jako střep, a oči mě pálely jako polité kyselinou.

Ale zvyknete si.

Druhý den, když jsem se tam opět vydal, jsem překvapením ztuhl přímo před barem.

Už to totiž nebyl bar.