Dear Louis...\LARRY

23.

Harry
Volal jsem domů k Tomlinsnům. Nikdo o  něm nic neví. Proto jsem se vydal do nemocnice. Mamka s Gemm mi to rozmlouvaly, nebo alespoň mi nabídli, že mě tam odvezou, ale já nesouhlasil. Cestou jsem přemýšlel nad vším Co by se stalo, kdybych Louisovi nenapsal ten vzkaz. Co bych dělal, kdybych nebyl takový, jaký jsem. 

Když jsem přijel k nemocnici, viděl jsme auto, patřící Lottie. Neříkala, že tu pojede. Hned při vstupu do nemocnice mě bodlo u srdce. Viděl jsem Lott a její sestry, jak se objímají a bylo na nich vidět, že pláčou. Začaly se mi potiti ruky. Nervózně jsem za nimi přišel. "Lott? Co se stalo Louimu?" Lottie se na mě koukla uslzenýma očima. "Není tady. Můj bratříček tady není. Nepřivezli ho." Spadl mi kámen ze srdce. "Takže u toho nebyl? Nic se mu nestalo?" Že by plakaly radostí? "Byl u toho. Je v Doncasteru v nemocnici. Nic mu není, jen prý utrpěl šok. Ptala jsem se sestry, jestli o tom nic neví. Slíbila mi, že tam zavolá. Já. Musím pro něho teď jet. Je to super, že jsi tady. Pohlí-" nenechal  jsem jí doříct větu. "Jedu pro něho." Bezmyšlenkovitě jsme vyběhl z nemocnice a vydal se do Doncasteru.

 Cesta mi trvala něco přes tři hodiny. Za celou dobu jsem se nemohl soustředit, jelikož jsme byl tak neskutečně moc rád za to, že je Loui v pořádku. 

"Dobrý den, mohu Vám pomoci?" Promluvila na mě postarší žena z recepce. "Am. Ano. Mám tady. Tedy. Měl by tu bát někde můj, ehm, bratranec. Louis Tomlinson. Měla si pro něho přijet jeho sestra, ale musela hlídat další její sourozence, tak mě poprosila." Mile jsem se na ní usmál a v duchu si nafackoval. Recepční si mě prohlídla skrz brýle a pak se usmála. "Jistě. Takový mladý hoch. Roztomiloučký. Už na Vás čeká. Zavedu Vás za ním." Vydal jsem se za ní. Došli jsem ke dveřím pokoje. Recepční zaklepala. "Máte tady odvoz." Čekal jsem u dveří. "No konečně. Co ti to tak trvalo Lo" Nedořekl to, když mě spatřil. "Harry? Co tady děláš?" Neodpověděl jsem a hned sem mu skočil kolem krku. "Jsem tvůj bratranec, kdyby se ta babizna ptala" Zašeptal jsem. Loui se zasmál. "Jak se má teta? Už je zdravá? Týjo. Jsem tak rád, že tě vidím. Vždyť za námi ani nepřijedete." Hezký, Loui Hezký. "Promiň. Mamka teď toho měla hodně, ale už jí je konečně lépe." Naoko jsem se zatvářil smutně. "Tak jo, hoši. běžte podepsat ty papíry, co Vám tady nechal lékař, pane Tomlinsne, a můžete jít." Loui mi podal nějaké papíry. "Jen to podepiš. Plnoletý už jsi." Ukázal mi místo, kde se mám podepsat. Krasopisně jsem napsal své příjmení a podal je té babizně. Ještě jednou se na nás podívala, ale pak odešla. "Tak bratránku. Vem mi ten kufr." Vyplázl na mě Loui jazyk. "Brzdi chlape. To, že jsem prokázal Lott službu a jel tu pro tebe, neznamená, že je ti odpuštěno. Jsem na tebe pořád naštvaný. A ne málo." Konstatoval jsem, kráčející do mého auta. "Hareeeyh." Uslyšel jsem za sebou vzdychnutí. "Mě ještě není úplně dobře, pojď alespoň pomaleji." Musel jsem se ušklíbnout nad tím, jak mě nazval. "Snad víš, jak vypadá moje auto, ne?" Chci ho poškádlit. Jsem opravdu moc rád, že je v pořádku, ale jak jsem říkal, naštvaný jsem na něho pořád.