Změna

4.Průšvih

,,Takže ředitelská důtka, slečno Petrů..."Pokýval hlavou ředitel a pohlédl na mé rodiče.

Ti se naoko tvářili přísně, ale věděla jsem, že je to vlastně vůbec nezajímá.

Já se tvářila už jen pouze drze, agrese a zuřivost ze mě vyprchala.Nevýznamně a pohledem mě-se-to-netýká jsem pokrčila rameny.

,,Očekává se od Vás, že se oba poškozeným omluvíte."Říkal dál.

,,Tolik řečí kvůli dvou fackám..."Zamručela jsem.

,,Co jste říkala, slečno Petrů?"Zeptal se.

,,Nic."

,,Tak to řekněte."

V očích mi zajiskřilo.Pak jsem se rychle nahla k jeho uchu a zařvala:

,,Že jste pí**!"

,,Slečno Petrů!Uvědomujete si co říkáte?Pro tentokrát Vám to prominu i když to tedy vůbec nebylo hezké a naopak to bylo velmi ošklivé a drzé, ale jestli se to bude opakovat, půjde to až na druhý stupeň z chování.To chcete?"

Jelikož jsem byla plná energie a škodolibosti, nějak mi nedocházelo, cože mi to vlastně hrozí.

,,Mně je to jedno..."

,,To by vám, ale jedno být ne-"Skočila jsem mu do řeči.

,,Víte, že jste magor?Vlastně i kokot a debil,"Nevěděla jsem vůbec, co to do mě vjelo.Prostě jsem najednou byla plná energie, škodolibosti, touze po riziku.

Ředitel zamrkal:

,,Co prosím?"

,,Mám to zopakovat?A ještě vám toho mohu říci spoustu!"Potvrdila jsem.

,,Dobrá, dvojka z chování Vám bude zdobit vysvědčení, vaše rodiče čeká podepsání důtky a teď odejděte."Řekl.

Z učitelem Zemkem jsem odcházela do třídy a po očku na něj házela svůdné pohledy.

,,Slečno Petrů..."Zamračil se na mě chladným pohledem. ,,To by snad stačilo."

A pak mi došlo, co jsem to udělala.Ne, že bych toho nějak moc litovala, ale i tak, tohle se prostě nedělá...Okamžitě jsem zmlkla a zbytek cesty už nepromluvila.

A pak jsme vešli do třídy a já se chystala zasednout do své lavice.

,,Marto, na něco jsi myslím zapomněla.“Prohlásil.

Stejně v mně zbyla špetka škodlibosti a tak jsem jen seděla a dělala, že neslyším.

,,Nebo zopakuji celé třídě, co Vám řekl pan ředitel.“A usmál se na mě, asi věděl, že to na mě zafunguje.

Nenávistně jsem se na něj podívala a pak beze slova vstala, došla k Vaškovi a k Niky a řekla:

,,Sorry...“

,,Pořádně.“Zazněl za mnou hlas učitele.

,,Promiň.“

,,Slušněji!Nejlepe říct ,,Omlouvám se“ a poprosit o odpuštění,“I když jsem ho neviděla, cítila jsem z jeho hlasu touhu mě přede všema potopit.Ale nemohla jsem.

,,Omlouvám se.“Řekla jsem z ironií v hlase. ,,Mohu poprosit o odpuštění?“I teď jsem do toho přidala ironii a slyšela posměšné hlasy.

Marta Petrů se nikdy necítila trapněji.Ona se přece nemusí omlouvat...

Kapitoly jsme měla napsané už před týdnem, ale jela jsem na lyžák a tam fungovala wi-fi jen jeden den a vrátila jsem se včera večer, takže vydávám až teď.

Tak snad se vám líbila.

Vaše
       Quicekgirl