Změna

9. Dvojka

Druhý den jsem zachmuřeně vstoupila do třídy. Marek už seděl v naší společné lavici. Došla jsem k ní, hodila tašku na stůl a vytáhla učebnice.

,,Ahoj."pozdravil Marek, aniž by zdvihl oči.

,,Hm..Čau."odeskla jsem a dál si všímala svého.

Seděla jsem na židli, poslouchala písničky a snažila se dospat. Zazvonilo už před deseti minutami, ale učitelka vstoupila do třídy až teď.

,,Marto, je tady Zemek."sykl ke mně Marek.

,,No a?"dala jsem oči v sloup, protože mi to nějak nedošlo. 

,,Petrů, vy ani nevstanete?"a než jsem se stihla ,,probudit", fixa na tabuli mě trefila do ramene.

,,Auu!"ozvala jsem se. ,,Co si to-"Zemek se na mě výhružně usmál a já to slovo polkla a zvedla se.

,,Můžete si sednout."poznamenal.

,,Ach jo, co to je! To jsem se vůbec nemusela zvedat!"odfrkla jsem, ale trochu hlasitěji než jsem měla v plánu. Zemek se na mě podíval a zdvihl obočí. ,,Že bychom si dneska vyzkoušeli Martu?"vzájemná averze mezi námi byla nepřehlédnutá. Ztuhla jsem, ale nedala to najevo. Zemek na mě vždycky vytáhl něco, co jsem nevěděla. ,,No, pojďte, pojďte."srdce mi bušilo strachem. Chtěl mě ztrapnit. Na příklady jsem se dívala naprosto nechápavě. Strach mi zatemnil myšlení a já před tím jen stála a poslouchala smích. ,,Slečno Petrů? Tak chcete rovnou pětku nebo budete pokračovat?"
,,Já..."polkla jsem a sklopila pohled. ,,Budu pokračovat."na několik sekund jsem zavřela oči, nadechla se a pak je znovu otevřela. Pokoušela jsem se nevnímat spolužáka ani Zemka, který stál za mnou a podupával nohou. Pomalu jsem spočítala první příklad.
,,Pro vaši informaci, máte ho správně."dolehl ke mně jeho hlas. Nechápala jsem, proč to řekl, ale pokračovala dál. První, druhý, třetí, čtrvrý...Všechno správně. Ale ten pátý, ten jsem nedokázala spočítat. Myšlenky se mi rozjížděly všemi směry, nebyla jsem si jistá, zda mám použít tento postup či ten druhý. Neustále jsem mazala a zas psala. Slyšela jsem jejich hlasy, které říkaly, jak jsem blbá. Bolelo to.
,,Marto, spočítáte ještě něco?"zeptal se Zemek. 
,,Ne."vydechla jsem a celá třída se zasmála. Posměšně.
,,Klid!"vykřikl pan učitel Zemek a přistoupil ke mně blíže. ,,Dostanete dvojku. A musím Vás pochválit, vidíte, že se to obejde i bez vaší drzosti. Konečně jste se zasnažila."z jeho hlasu nevyznívalo žádné zklamání, že mě neztraonil tak, jak chtěl a to mě překvapilo. Když jsem šla zpět do své lavice, viděla jsem jejich pohledy. Působily na mě jako bodnutí.

 Marta Petrů přeci nikdy necítila stres. Martu Petrů přeci nikdy nezajímalo názory spolužáků...