Just (Boy)friend {yoonmin}

Epilog

Yoongi

Už je to týden od toho, co se to stalo. Právě teď tu stojím v černém obleku, obklopen lidmi, které pomalu ani neznám. Stojím tu a přemýšlím. Slzy mi stékají po tvářích. Poslouchám slova o něm, od jeho matky, od jeho otce. Ani si neuvědomuji, že mi neteče jen pár slz ale že mi jich teče hromada. Ucítím dotek na svém rameni. Škubnu sebou a pomalu se otočím, stojí tam Jiminova matka, také v černém a vrhne se mi kolem krku.
,,Miloval tě víc jak sebe... b-byl, b-byl si pro něj vším... jsem ráda ž-že, ž-že měl tebe Yoongi" Zašeptala mi do ucha a odešla dokončit řeč.

Já za to můžu, kvůli mě byl smutný a slabý. Kvůli mě umřel. Kdybych s ním šel, kdybych se na něj nevykašlal... Kdybys nebyl idiot Yoongi. Kdyby...

Z pódia se ozval opět hlas Jiminovi matky ,,Y-yoongi. P-pojď sem. Ty máš největší p-rávo mu hodit první kytku a rozloučit se s ním. Ty si byl jeho život, je-ho dův-od úsmě-vu, jeho vš-ím..." Dořekla a propukla v pláč.

Pomalým krokem jsem šel k ní. Už ani neřeším, že brečím. Když jsem došel k jeho rakvi, všechno jsem si vybavil.

Flashback

,,Taehyungu nic jsem neslyšel, to se ti jen zdálo, v tuhle dobu tu nikdo nechodí." Chytl jsem ho za ruku.
,,Už vím! To musel byť ten Jimin! Vypadal smutně! Ať už ti udělal cokoliv neměl by si ho ignorovat, on tě potřebuje Hyung! Vážně tu někdo plakal... Hyung." Na to jsem ti neodpověděl Tae. Šli jsme mlčky a za chvíli jsem se prudce otočil.

,,Y-oongi hy-ung..." otočil jsem se směrem pryč.
,,Jdi Tae!" Poslechl a zmizel.
Ne! Ne! NE! To nesmíš být ty Chime! Ne! Rychle jsem přiběhl za postavou ležící nahá ve sněhu. Pomalu jsem ji otočil a spatřil jsem tě.
,,DOPRDELE JIMINE!"  Na moc víc jsem se nezmohl. Propukl jsem v pláč, snažil jsem se ti nahmatat puls. Bylo pozdě. Moc pozdě... Dal jsem na tebe moji bundu a snažil jsem se tě zahřát ale marně... ,,KURVA!" Zavolal jsem policii a pak jsem se k tobě vrátil.
,,Odpusť mi to Jiminie. Neměl jsem tě nechat jít samotného. Věděl jsem, jak si křehký. zvlášť když jsem tě nechal samotného po té puse. Promiň Chime. Odpusť mi to. Neuvědomil jsem si co jsem udělal. Jsem takový idiot. Nezasloužil jsem si tě." Vzal jsem si tě do náruče a rozbrečel se.

End Flashback

Neuvědomil jsem si co dělám. Realitu jsem začal vnímat tehdy, kdy mě pohladila po zádech tvoje matka se slovy ,,Je to tě-žk-ý, j-á ví-m Gi. Ale my to zvlád-nem-e. Bude-me tu p-ro te-be kdy-koliv. Patř-íš d-o rodiny..."

Došlo mi že klečím na zemi a brečím.
Pomohla mi vstát tvoje matka a obejmula mě.

,,Gi.. děkuji ti. Za to, že si tu byl pro mého syna. Vážíme si toho." Hladila mě po zádech. "Je...je to moje vina." Řekl jsem ubrečene. V tuhle chvíli se odtáhla z objetí. ,,Yoongi dost! Není to pravda! Díky tobě zvládl svoji anorexii. Díky tobě tu byl! Nemůžeš za to, že ho nějaký úchyl znásilnil! Tímhle mu nepomůžeš. Nevráti se. Už nikdy." Naposledy mi stiskla ruku a šla za tebou Chime. Šla se s tebou rozloučit...

Nezvládl jsem to. Už jsem musel  odejít. Každou chvíli jsem myslel, že sebou seknu o zem. Stmívalo se mi před očima, brečel jsem a v hlavě jsem slyšel tvůj překrásný hlas, jak si mi zpíval když jsem byl nemocný. Nevím co se mnou bude když tu nejsi, nevím nic. Vím jen to, že to bez tebe nezvládnu.

Nevnímal jsem okolí do té doby než jsem narazil do neznámého člověka. ,,O-omlouvam se..." podíval jsem se na chlapce v černém.
,,To je v pohodě. Moje jméno je Jeon Jungkook, většinou to poslední co lidé slyší" ušklibl se, mrknul na mě a odešel. Ještě pak zařval, že se nevidíme naposled a zmizel. Stejně jako ty Chime. Až na to, že on se ještě někde objeví. Ale ty už ne.

Park Jimine..
Chybíš mi...
Nezvládnu to tu..
...Bez tebe... ne.

~~~~~~~~~~~
~Annyeong~
Tak jsme oficiálně u konce tohoto příběhu ^^ jak se vám líbil? Budu moc ráda za spětnou vazbu ♡
Děkuji vám všem co jste si to vůbec četli ~♡~
Eli~~~~