Monstertale

1

Legenda vypráví, že ten kdo vyšplhá na horu Mount Ebott se již nevrátí.

Znovu ten příjemný pocit, když jsem konečkama prstů přejížděla po okvětních lístcích zlatých květin, do kterých jsem spadla.
Svítilo na mě slabé světlo, které svítilo až z povrchu a na druhé straně mě naopak čekala temná chodba.
Nechtělo se mi stávat.
Točila se mi hlava a po RESETU jsem si nic nepamatovala.
Byla jsem zde jen já a kytky.

Co se vlastně stalo?
Jen těžko si na něco vzpomenu.
Pamatuji si pád.
Ano, určitě jsem padala.
Ale z čeho.
Ze skály..... ne, z hory!
Určitě z hory.
Spadla jsem sem z hory.
Ale účel proč jsem sem lezla si nepamatuji.
Pamatuji si jen na RESET.
A poté pád.
Ale co jsem RESETovala či za jakým účelem?
To zůstává otázkou.

Vzpomínám si na monstra.
Určitě zde žijí.
A začínám si vzpomínat na jména.
Ne.
Ani ne.
Asi, když je uvidím, tak si vzpomenu.

Ale vlastně je tu ještě jedna otázka.
Kdo jsem?
Jsem, tedy jmenuji se Frisk.
Asi jsem holka a u toho končím.
Ale jedno vím.
Nepřestanu, dokud vše nezjistím.

Pomalu jsem se začala zvedat.
Když jsem se zvedla, připadala jsem si vyšší.
Stále se mi trochu točila hlava.
Byla jsem zmatená.
Podívala jsem se na svoje ruce.
Oči mi skoro vypadli, když jsem viděla ruce celé bílé, tedy zahalené v krátké bílé srsti s drápky, ale na sobě jsem měla bílý hábit.
Nohy byly také zahalené v bílé srsti a měli na sobě trochu větší drápky než na rukou, místo nehtů.
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Vypadalo to zde jako v podzemí.
Všude jen šedé zdi, uprostřed palouček zlatých květin do kterých jsem spadla a temná chodba někam do dáli.
Začala jsem se pomalu pohybovat mými línými nohami až ke vchodu, který vypadal jako skulina do další místnosti.

Oslnila mě tma a já se znovu objevila na tom místě.
Vzpomínám si na něj.
Temno bylo všude kolem mě a jediné co šlo vidět, byl malý zelený palouček.
V hlavě mi probleskla vzpomínka.
Na květinu.
Postavu.
Možná žijící kytku?
To jsem v tu chvíli mohla jen marně pátrat v paměti.
Jen jsem čekala, že se na něm ze země vynoří květina, ale nic se nestalo.
Pokusila jsem si vzpomenout na jméno.
F..... Jistě to začínalo na F.
Flew..... Flow.... Flowey?
Ano, Flowey!
Přešla jsem tedy menší palouk a blížila se ke skulině do další místnosti, když tu najednou se za mnou ozval hlas.
"Ahoj."
Pomalu jsem se otočila, ale nebyla tam květina.
Byl tam člověk.
"Já jsem Flowey."
Z těžka jsem polkla.
Nebyl tam TEN Flowey, kterého jsem si pamatovala, ale kluk.
Blond vlasy, černé oči a zelené oblečení.
Chvíli jsme tam stali a dívali si sobě sami do očí.
Byla to nepříjemná situace, ale já byla ještě lehce dezorientovaná tím pádem.
Pamatovala jsem si však na to, že ten dialog měl být delší.
Proto jsem ještě chvíli čekala na to, aby dokončil větu, ale nic se nestalo.
On to "kytka Flowey" prostě neřekl.
Byl člověk.
Poté v dialogu pokračoval.
"Vypadá to, že jsi v podzemí nová. Naučím tě, jak to zde chodí."
Řekl Flowey.
Stále jsem nevěřila, že je to on. Jako přikovaná k zemi jsem stála rovnou před Floweym.
Další vzpomínka mi proběhla v hlavě.
Vzpomínka na souboje.
Proto jsem tedy čekala na temno a mojí duši přede mnou, ale nic z toho se nestalo.
Mezi tím v Floweyovi začala svítit dobře vyditelná červená duše.
To co jsem však nečekala bylo to, že ze mě vyletěla bílá duše monstra a vznášela se přede mnou.
Byla jsem v šoku.
Co dělá duše monstra v mém těle?
Já jsem...
Snad...
Monstrum?

"Co se děje? Vypadáš, jakoby jsi viděla ducha."
Zeptal se Flowey.
Já jsem se stále dívala na svojí duši.
Vážně byla bílá a obrácená.
"Tohle je tvoje duše."
Díky, všimla jsem si.
"Tvoje duše je duše bílá. Ale pomocí červené magie jí můžeš... ehm.... zahřát! Poté bude celá červená."
Řekl a já se zastavila.
Počkat, co?
Magie?!
Pocítila jsem, jak mě po mé pleti hladí vítr.
Něco je špatně.
"Červená magie se dokáže přenášet spolu s LV. Co je LV..... LOVE přeci."
Tohle nevychází.
Nemohla jsem si však vzpomenout, co to bylo.
Jediné, co jsem si pamatovala, byli jména charakterů.
Jak se chovali, to už ne.
"Červená magie spolu s LOVE se dokáže přenášet pomocí malých bílých.... teček přátelství."
Tohle je špatně.
Cítím to, ale nedokážu si vzpomenout.
Floweymu se zatím objevilo pár býlích teček v ruce.
"Neboj se, tvůj přítel Flowey ti jich trochu dá."
Řekl a hodil je po mě.
Co mám dělat.
Cítím, že je to špatně, ale mé tělo se nechce hnout a jedna kulička se mě dotkne.
Zabolí to.
Hodně.
A Floweyho obličej již nebyl roztomilý.
Byl vražedný.
"Ty IDIOTE!"
Oh, skromější být nemohl.
"V tomhle světě je to zabít, nebo být zabit!"
Už vím, co bylo špatně.
Tohle.
"Myslíš si, že bych si nechal ujít takovou možnost?!"
Byla jsem v háji.
Tak šokovaně jsem se na něj dívala, že jsem si nevšimla klece, kterou kolem mě postavil z kuliček "přátelství".
"ZEMŘI!!!"
Zařval a kuličky se pomalu přibližovaly.
Do pozadí nesměl chybět jeho psychopatický smích.
Když už se zdálo, že jsem v koncích, kuličky mi přidaly životy.
Že by byl Flowey hodný?
A tohle byl jen vtip?
Asi ne.
Floweyho obličej mi tuhle teorii ještě více vyvrátil.
Teprve pak jsem si všimla, že se vedle Floweyho objevila ohnivá koule a odrazila ho.
Toho, kdo přišel ze stínu, jsem však rozpoznat nedokázala.
Toriel?