Monstertale

4

Člověk přivedl monstrum domů a tam ho rodiče vzali jako za vlastní. Podzemí bylo plné naděje.

Probuzení.
Švihla jsem sebou z postele a ihned jsem se zvedla, což zapříčinilo to, že se mi zatočila hlava a znovu jsem spadla na postel, která byla díky bohu za mnou.
Ještě chvíli jsem se rozkoukávala.
Pokoj sladěný do červené.
Velcí plyšový medvědi.
Zhasnutá lampička.
A uprostřed toho na koberci skořico-karamelový koláč.
Tehdy mi všechno problýsko hlavou.
Vše od mého pádu až po tohle probuzení.
Ještě jednou jsem se rychle zvedla z šoku a zase spadla z točení hlavy.
Tohle bude těžký den.
Konečně jsem se již pomalu zvedla a rozsvítila jsem.
Sedla jsem si a snědla koláč.
Byl výborný.
Cítila jsem hřejivý pocit na mém srdci.
Nebo na duši?
Pomalu jsem si položila ruce na hrudník a přede mnou se oběvila malá bílá duše.
Avšak před ní bylo něco jako pomyslný ukazatel.
Kolik toho duše vydrží.
Nazvala jsem to health points (životní body, body života) neboli zkráceně HP.
Já mám jen maximálně 20HP.
No a pokud HP dojde k nule tak...
Zemřu.
Trochu jsem se otřepala nad tou myšlenkou.
Zvedla jsem se a šla za Toriel.

Chodba byla pěkně zařízená.
Na zemi koberec, co ladil se vším okolo a poličky, na kterých byly zajímavé věci.

Dostala jsem se z chodby do místnosti, kde byli vchodové dveře a vstup do sklepa.
Já však šla dál.

Dostala jsem se až do místnosti s krbem.
Vedle krbu byla knihovna.
Naproti knihovně bylo křeslo, ve kterém seděla Toriel a něco si četla.
"Zdravím, mé dítě. Prospalo si se trochu?"
"Ano. Mohu si prosím vzít další kousek koláče?"
"Jistě, mé dítě. Je v kuchyni."
Nečekala jsem na nic a ihned běžela do kuchyně.

Kuchyně byla též sladěná do barvy, jako obývák a chodba.
Byla zde lednička, sporák, umyvadlo a linka s koláčem.
Vzala jsem si kousek, ale nechtěla jsem ho sníst, nýbrž si ho nechat.
Uviděla jsem na zdi pověšenou docela velkou kabelu.
Naklonila jsem se ke dveřím a zavolala jsem na Toriel.
"Mohu si vzít tu kabelu?
Nechtěla jsem ale moc křičet.
"Jistě mé dítě."
Dostala jsem klidnou odpověď od dámy, která byla začtená do knihy z její knihovny.
Pomalu jsem kabelu vzala a dala do ní část koláče.

Vrátila jsem se zpět k Toriel.
Začít s ní konverzaci byl velmi špatný nápad.
"Zdravím mé dítě. Máš se dobře?"
"Kde je východ z lesa?"
Chudák Toriel.
Ona mě zde stále ochraňuje, stará se o mě a já?
Já se jí takto odvděčím.
Jsem strašná.
"Co? Ehm... víš, co to právě čtu za knihu?"
"Jak se dostanu z lesa?"
Promiň Toriel.
Musíš se cítit hrozně.
"Jmenuje se..."
"Toriel!"
Ale musíš se k tomu postavit čelem.
A ne jen doufat, že to okecá.
Hluboce oddechla.
"Musím něco jít vyřešit, prosím počkej zde."
"Ale..."
"Prosím!"
A rychle odešla.

Já šla za ní do vedlejší místnosti se schodama.
A hádám, že tam též šla.
Sešla jsem schody a dostala se do zajímavé chodby.
Byli jsem pod zemí.
Šla jsem dál, ale skoro hned jsem narazila na Toriel.
"Ty najivní dítě. Zde z lesa vede jen jeden východ. A já ho jdu nyní zničit. Nikdo již ho nebude moci použít znovu. Prosím běž do svého pokoje."
Musela jsem jí dělat těžko u srdce.
Ale já odsud musela.
Promiň.

Tato chodba byla snad nekonečná.
Po chvíli jsem znovu potkala Toriel.
"Každé monstrum, které sem spadne potká ten samý osud. Viděla jsem to již mnohokrát. Příjdou. Odejdou. Zemřou. Ty najivní dítě, jestli opustíš les, oni... Asgore tě zabije. Já se tě snažím jen chránit. Běž do svého pokoje."
Trhá mi to srdce.
A jí určitě též.
Ale musím odsud.
Nepatřím sem.
Bude to tak lepší.

Šla jsem zase dál. Potkala jsem Toriel již hodně rozrušenou.
"Nesnaž se mě zastavit. Tohle je tvé poslední varování."
Nevím, jestli ji dokážu zastavit.
Ale též nevím, jestli ji dokážu poslechnout. Prostě jsem musela jít dál.

Již jsme stáli přede dveřmi jak z tohoto podzemí, tak z lesa.
Muselo to Toriel trhat srdce.
Ale já musela odejít.
"Ty chceš vážně tak odejít? Hmmph. Jsi stejná jako ostatní. Je zde jen jedno řešení. Dokaž mi, že jsi dostatečně silná na přežití."
A tehdy to začalo.
Bílé pole.
Její zelená duše.
Moje bílá duše.
Ona proti mě bojuje?
Toriel...

Z očí jí vytekly malé pramínky slz a v rukách vyčarovala svůj útok.
Plameny.
Ano, házela na mě plameny.
Bylo těžké se jim vyhýbat, takže jsem pár HP ztratila.
Jen co jsem se dostala k tomu, abych něco udělala, ihned jsem si v ruce udělala zelenou jiskru a hodila ji Toriel.
Ona ji nepřijmula, nýbrž ji spálila plamenem, který mířil na mě.
Pochopila jsem, že to nepomáhá a dala MERCY.
"Nebudu bojovat..."
Šeptala jsem a v mých očích se začaly objevovat slzy.
Toriel to však neslyšela.
I tak jsem šla docela do kopru.
5HP.
"Nebudu bojovat."
Zvýšila jsem hlas.
Nic.
2HP.
"Nebudu bojovat!"
To již slyšela.
Šlo vidět, jak se jemně usmála a z očí jí též začali téct slzy proudem.
Když již vyslala další plamen, smířila jsem se s tím, že je konec a zavřela oči.
Nic mě však nezasáhlo.
Jemně jsem nakoukla okem.
Bylo to překrásné.
Všechny ohnivé koule mě minuly a kolem mě to udělalo takovou kopuli.
I přes ji jsem mohla vidět Torielin obličej.
Již nebyl starostný, nýbrž spokojený.
Široce se usmívala a ze zavřených očí jí teklo spoustu slz.
"Nebudu bojovat."
Tentokrát jsem to nebyla já, ale Toriel.
Přestala s plameny.
Nyní jsem již mohla vidět její radostný obličej.
"Ne. Není správné tě zde držet. Les je moc malé místo pro dva. Můj strach, moje samota. Pro tebe, mé dítě, je odložím stranou."
Usmála se na mě a já na ní.
Bílé pole zmizelo.
Musela jsem ji obejmout.
Tolik utrpení pro mě udělala, ale stejně mě pouští?
"Můžeš projít, ale slib mi jednu věc."
"Jakou?"
"Již mi nevolej. Nemohu tě po tomto již znovu vidět."
Chápala jsem ji.
Tolik toho prožila.
Proto jsem jen jemně přikývla a stiskla ji v hlubokém obětí.
"Sbohem, mé dítě."
To bylo to poslední, co jsem slyšela.
Poté se jen otočila a šla zpět do lesa.