Monstertale

5

Jednoho dne monstrum silně onemocnělo. To poslední co si přálo, bylo vidět květiny z její rodné zahrady. Lidé nemohli nic dělat.

Prošla jsem dveřmi a šla dál.
Již to nebyla kamenná chodba, ale jen posledních pár stromů a dále znovu palouk.

Dostala jsem se až do místnosti.
K mému neštěstí tam stál Flowey.
"Chytré, velmi chytré. Myslíš si, že jsi vážně chytrá, že? V tomto světě je to zabít nebo být zabit. Takže jsi schopná hrát podle svých vlastních pravidel. Ušetřila jsi život jednoho jediného člověka. Hee hee hee... Vsadím se, že se cítíš vážně skvěle. Nikoho jsi nezabila. Ale co se stane když potkáš profesionálního vraha? Umřeš, umřeš a umřeš. Dokud se neunavíš z těch pokusů. A co uděláš poté? Zabiješ ho kvůli frustraci?! Nebo se kompletně vzdáš tohoto světa a necháš mě panovat této moci? Neboj se, můj malý panovníku, můj plán není královražda. Je to něco mnohem zajímavějšího."
Zasmál se a odešel ke zdi, kde zmizel ve stínu.
Bála jsem se.
I přes tu klidnou masku.
I přes to vše jsem se bála.
Ale i přes ten strach jsem šla dál.

Dál jsem šla vyznačenou cestou v lese.
Až jsem se dostala k bráně z lesa.
Když ji otevřu, opustím les.
Opustím Toriel.
Až při této myšlence jsem dostala velký strach.
Celou dobu se o mě starala Toriel, ale teď?
Teď jdu do světa, kde již nebude nikdo, kdo by mě ochraňoval.
Nebude zde Toriel.
Ale i přes to jsem musela jít dál.
Pomalu jsem otevírala dveře.
Zpoza nich vycházela zář.
Dveře jsem otevřela dokořán.
Vstoupila jsem.

MONSTERTALE

Vyšla jsem v hlubokém lese.
Byla zde jen posněžená cesta, která vedla dál.
Stále ve mě panoval strach.
Pomalu jsem se vydala dál.
Sníh pode mnou křupal a zanechával stopy.
Chtěla jsem jít potichu, ale mé těžké nohy mi v tom zabraňovali.
S každým krokem jsem byla napnutější.
S každým krokem jsem měla pocit, že mě něco sleduje.
S každým krokem jsem měla větší strach.
Našla jsem na zemi klacík.
Ten jsem obešla a šla dál.
Strach mi nahnalo ještě více to, že o pár kroků za mnou ten klacík hlasitě rupnul.
Rychle jsem se otočila.
Byla jsem vystrašená a srdce mi bušilo rovnou z hrudi.
Nikdo tam nebyl.
Šla jsem rychleji.
Nyní mi bylo jedno to, že jsem dělala hluk.
Někdo mě sledoval.
A já nevěděla kdo.
Stále jsem byla zhrozená.
Pořád jsem otáčela hlavou a dívala se za sebe.
Nikdo tam však nebyl.
Šla jsem dál.
Poté jsem se však zastavila.
Slyšela jsem za sebou kroky.
Rychle jsem se otočila.
Nikdo.
Měla jsem ohromný strach.
Začala jsem se třást.
Rozběhla jsem se.
Doběhla jsem až k lávce na které byla brána.
V tu chvíli jsem ztuhla hrůzou.
Nemohla jsem se hnout.
Těžko se mi dýchalo.
A strachem jsem nemohla vůbec nic dělat.
Slyšela jsem za sebou kroky.
A tyhle se přibližovali.
Pomalu ale jistě.
Přibližovali se.
Stále blíže.
A můj strach...
Ten byl tak velký.
Mohla jsem se tam strachem rozpadnout.
Až byla tajemná postava až u mě.
"Monstrum. Nevíš, jak pozdravit nového kámoše? Otoč se a potřes mi rukou."
Jeho slova byla tak tajemná.
Raději jsem poslechla a otočila se.
Strach jsem skoro ani nevnímala.
Viděla jsem postavu.
Papuče na nohou.
Černé kraťasy.
A modrá mikina s kožíškem, kterou byl zakryt a tudíž mu nešlo vidět do obličeje.
Natáhl ke mě ruku.
Pomalu jsem ji příjmula a pomalu se dotkla jeho prsty.
Pomalu jsem stiskla jeho ruku.
Čekala jsem jakékoliv zlo.
Strachem jsem byla napnutá jako prkno.
Ale zvuk....
Prdící zvuk jsem vážně nečekala.
Postava si odkryla kapuci a začala se smát.
Já se též začala jemně smát.
Konečně jsem si mohla postavu prohlédnout.
Jemně bledá pleť, blond vlasy a pronikavě modré oči.
Měl pěkný úsměv.
Působil hned na první pohled jako pohodičkář.
A důvěra?
Ta z něj jen sršela.
"Heheheh, starý trik s prdícím polštářkem v ruce. To je vždycky vtipné. Jinak, ty jsi Monstrum, že jo?"
Příjemný hlas.
I přes všechen ten strach jsem se právě teď cítila dobře.
V bezpečí.
Chtělo se mi smát.
Vtipkovat.
A to řekl jen pár vět.
Šílené, ne?
"Já jsem Sans."
Sans.
Jako bych to slyšela.
Sans.
Na to si vzpomínám.
Sans.
Ano, na toho si pamatuji.
"Vlastně bych se nyní měl dívat po Monstrech, ale mě chytání monster nijak nezaujmulo. Ale můj bratr, Papyrus, je fanatik na chytání monster. Vlastně za chvíli příjde. Tak pojď skrz tu bránu. "
Byla jsem v šoku.
Sans mi právě řekl abych vlezla přímo do pasti.
Naštěstí si mého vystrašeného obličeje všiml a tak jen v klidu dodal:
"Jop, přímo skrz. Můj bratr ještě nestihl zapojit pasti."
Tak jsem svižně prolezla bránou.
"Rychle!"
Zvolal Sans.
Někoho si všiml.
Vyděšeně jsem sebou škubla.
"Schovej se za tu vhodně tvarovanou lampu!"
Rychle jsem cukla hlavou a rozběhla jsem se za lampu, za kterou jsem byla perfektně zakrytá.
A po cestičce k nám přišla postava.
Papyrus.