Monstertale

2

Jednoho dne se rozhodlo jedno monstrum vyšplhat až na vrchol, aby zjistilo, co se na hoře děje.
Tajemství bylo však hluboko pod zemí.

Vysoká postarší dáma.
Šedivé vlasy, červené oči a fialový hábit.
Doopravdy to byla Toriel.
"Jaký to zlý, ohavný člověk se sytě rudou duší ohrožuje takové nevinné dítě."
Začala Toriel svým příjemným a rodičovským hlasem.
"Neboj se, mé dítě. Jmenuji se Toriel. Jsem staratel tohoto lesa."
Lesa?
Takže tady je i les?
Vzpomínám si na ruiny, ale les?
"Pojď za mnou, mé dítě."

Další místnost byl vážně palouk, který vedl rovnou do lesa.
Hlubokého lesa.
Celý les byl ohraničený dřevěnými kůly a uprostřed byla brána.
Před bránou byla past.
"Žily zde různí pravěcí lidé a ti zde nechali pasti. Jeden vždy musí vyřešit tyto pasti, aby se dostal do další místnosti."
Řekla Toriel a prošla jednu z pastí.
Byli to nášlapné desky.
Musela na ně našlapovat ve správném pořadí.
Díry ve zdech mi jen radily, co by se stalo, kdyby udělala chybu.
Velká brána se otevřela a Toriel mě pozvala dál.

Další místnost byl již hluboký les.
Ruinám se to již vůbec nepodobalo.
Byli zde jen další pasti.
Dále byla brána na zámek.
Okolo byly stromy.
Každý měl výklenek a v každém výklenku byl klíč na provázku.
Jen jeden byl správný.
Toriel za jeden zatáhla, ale jen lehce.
A z horní části výklenku vypadl škorpion.
V té místnosti muselo být hrobové ticho, protože by se spustilo něco jiného, a tak jen dala prst před ústa.
Toriel jen poukázala na to, co se stane, když zatáhnu za špatný.
Poté vzala ten správný a táhla s ním až k bráně, protože tento klíč byl dobře připevněný.
Když odemkla dveře, klíč pomalu vrátila a spolu jsme šly do další místnosti.

Další pasti.
Velká propast a kameny.
Člověk musel šlapat na správné, protože ostatní měly špatný balanc.
Prošla jsem to s Toriel a šly jsme v klidu dál.

Další místnost byla dlouhá tak, že nešlo vidět na konec.
"Mé dítě, mám pro tebe úkol."
Začala Toriel trochu nepříjemným hlasem.
A navíc, úkol?
Tahle místnost je určitě plná vrahů.
Nebo něčeho vražedného.
"Dojdi prosím na konec této místnosti."
Na konec?!
Toriel, to ne.
"Odpusť mi to."
Řekla a v rychlosti odešla.
Já se nezajímala kam šla.
Viděla jsem totiž zrcadlo.
Došla jsem k němu, ale hned jsem odskočila při pohledu na odraz.
Nebyla to Frisk člověk, ale monstrum.
Takže já jsem monstrum.
Hluboké červené oči. Srst mě celou pokryla. Trochu vytáhlý obličej. Chlupaté uši se táhly až ke krku. Ale nejvíce mě fascinovali moje malé zatočené bílé růžky.
Z šoku mě vytrhlo až volání Toriel.
"Mé dítě, jsi tam?"
Zastavila se až před zrcadlem.
"Zaujmul tě tvůj odraz?"
Zeptala se mě Toriel již pobaveným hlasem.
Došli jsme spolu až na konec místnosti.
"Mé dítě, nyní budu muset na chvíli odejít. Mám nápad, dám ti telefon. S ním mi budeš moct vždy zavolat."
Řekla Toriel a dala mi telefon s jejím číslem.
"Prosím, zůstaň zde než přijdu, ano?"
Zeptala se Toriel a já nejistě kývla.
Ona rychle odešla a já zůstala ve přehnaně dlouhé chodbě.
Vrátila jsem se k zrcadlu.
Můj odraz mě strašně fascinoval.
Už nejsem člověk, ale monstrum.
Co se stalo?
A jaké budou následky?
Zajímá mě odpověď, ale bojím se jí.
Kolik věcí se zde ještě změní?
Na to zatím nebyla odpověď.