Monstertale

7

Vesničané uviděli člověka jak drží tělo monstra. Mysleli si, že to on zabil to monstrum a proto do něj začali útočit vším, co měli.

Pomalu jsem se vydala dál.
Mojí cestu lemovaly zasněžené stromy a pod mýma nohama křupal sníh.
Než jsem se rozhodla pokračovat za Sansem a Papyrusem, šla jsem po menším chodníku směrem po mé levici.

Vešla jsem do místnosti, kde mou cestu stromy lemovaly jen řídce.
Přede mnou byla říčka a u ní rybářský prut.
Dále byly jen stromy a pro mě slepá ulička.
Vzala jsem proto prut a navijákem jsem se pokusila vytáhnout návnadu, možná i rybu.
Ale namísto živočicha jsem našla fotku.
Na ní byl vyobrazen člověk, telefonní číslo a vedle něj zpráva.
"Zavolej mi."
Rozhodla jsem se nezavolat.
Ještě chvíli jsem poslouchala šum vody a poté se jen otočila a odešla.

Vydala jsem se dál po cestě, ale najednou se kolem mě vytvořilo bílé pole.
Rychle jsem se otočila a uviděla dalšího člověka.
Tentokrát to byl Snowdrake.
Kluk, který měl světle modré vlasy.
Jinak měl oblečení slazené do bílé a světle modré.
Ale měl na krku motýlka a částečně se podobal komikovi.
Začal na mě útočit svými útoky.
Byly to ledové spirály.
Bylo jich mnoho a vyhnout se jim bylo nemožné.
Začal mi ubírat HP.
Vždy, když jsem měla šanci a on si dával oddech, který prokládal svými otřepanými vtipy jsem mu zkoušela dát tu zelenou jiskru, ale bez šance.
On mě jen ignoroval a dále říkal své vtipy o sněhu.
Takhle se to opakovalo ještě hodně dlouho.
Jeho útoky jsem se naučila, ale stejně jsem schytávala zásahy.

Co mám dělat?

Ptala jsem se sama sebe.
Na chvíli jsem se podívala na mojí duši.
3HP.
Už moc dlouho nevydržím.
Navíc jsem byla unavená.
On naštěstí přestal a říkal znovu své otřesné vtipy.

Zab ho!

Ozval se mi v hlavě hlas.
Já se jen zbrkle otřepala a otočila se. Chyba.
Jedna rána mě trefila do zad.
Já padla na zem.
Těžce se mi dýchalo.
Sníh mě štípal na tváři.
V uších mi pískalo.
Přede mnou se objevila moje duše.
Byla naprasklá.
A než jsem stihla cokoliv udělat, tak se zlomila v polovině a roztříštila se.
Dokořán jsem otevřela oči a zorničky se mi zmenšily.
Celé tělo mě bolelo a já se nemohla hnout.
Nic jsem nevnímala.
Ani studený sníh pode mnou nebyl tak ledový jako moje kůže.
Ta bolest byla ohromná.
Po mé tváři mi sjela jedna slza.
A najednou vše přestalo.
Nebyla bolest.
Asi chlad.
Jako bych byla prázdná schránka bez duše.
Celé mé tělo se přestalo svíjet v křečích.
Svaly povolily a já se jakoby zavrtala do sněhové přikrývky.
Pomalu jsem zavřela oči, nadechla se...
A naposledy vydechla.

Tohle není konec!

Slyšela jsem v dálce hlas.
Ale nebyl to ten samý, jako předtím.
Tohle byl hlas hluboký.
Mužský.

Frisk!
Zůstaň odhodlaná!

Mé tělo tyto slova doopravdy naplnili odhodláním.
Cítila jsem, jak jsem odmítala zemřít.
Přece to nemůže skončit takhle.
Musím zůstat odhodlaná...

Nadechla jsem se a křečovitě otevřela oči.
Zrychleně jsem dýchala.
Srdce mi bušilo rovnou z hrudi.
A oči jsem měla lehce zamlžené.
Podívala jsem se před sebe.
Rovnou přede mnou byla žlutá hvězda.
Tohle místo jsem rozpoznávala.
Začal mě nepříjemně studit sníh.
Opatrně jsem se zvedla.
Část mého hábitu byla mokrá od sněhu, ve kterém jsem ještě před chvílí ležela.
Po mé levici byla cesta ke rybářskému prutu a rovně byla cesta za Sansem a Papyrusem.
Pomalu jsem se tedy vydala jejich směrem.
Stále jsem nevěřila tomu, co se právě stalo.
Dýchání jsem měla ještě lehce zrychlené.
Ale už jsem začala vnímat.

Co to bylo?

Přemýšlela jsem nad situací.

Nebyl to sen.
Vážně jsem umřela?
Ale...
Jsem zpět.
Co se tedy stalo?

Ale jakmile se kolem mě vytvořilo bílé pole, věděla jsem co se bude dít.
Snowdrake tam znovu stál.
Ale nepamatoval si, co se stalo.
Nepamatoval si, že mě zabil.
U jeho hrudníku svítila zelená duše.
Přece jenom mi nechtěl ubližovat.
Za jeho zelenou duší však něco svítilo.
Světle modrá barva.
Barva jeho lidské povahy.
A tato barva symbolizovala trpělivost.
On byl trpělivý komik.
A v tu chvíli mi v hlavě projela myšlenka tak šílená a geniální zároveň, že jsem ji prostě musela zkusit.
Jakmile se zklidnil a řekl pár svých (stále lehce otřepaných vtipů) jsem se začala na celé kolo smát.
Jemu se na tváři udělal pravý úsměv.
"Ha! Smích! Táta se mýlil!"
Zvolal hrdě.
Já mu jen hodila zelenou jiskru.
On jí příjmul a pyšně odešel.
Nejspíše, aby mohl takovou novinu říct svému tátovi.
Usmívala jsem se.
Byl to dobrý pocit, když jste udělali někomu radost.
Šla jsem tedy svým směrem dál.
Ještě jsem se podívala na mojí duši.
7HP.
Bylo to těsně.
Ještě jsem se otřepala nad tou vzpomínkou.
Smrt obecně nebyla příjemná záležitost, ale tohle, mám pocit, je ještě horší.
Proto se ráda smrti vyhnu velkým obloukem.
Pokračovala jsem dál.

Dostala jsem se do místnosti, kde už čekal Sans a Papyrus.
Obkročila jsem kámen a čekala na jejich reakci.
"Takže, jak jsem ti říkal o Undyne..."
Papyrus byl uprostřed dialogu, ale zastavil se a podíval se na mě.
První se na mě podíval Papyrus, který se poté podíval na svého bratra.
Ale zrovna v tu chvíli, když se na něj Papyrus otočil, tak se Sans otočil na mě.
A když se Sans otočil na Papyruse, tak se zase Papyrus otočil na Sanse?
Co?
Takhle se to opakovalo ještě chvíli.

Aby jim ty hlavy neuletěli.

Zasmála jsem se nad mou poznámkou.

To není špatný nápad.
Přece jenom.....
Měli bychom s nimi poté méně práce.

Slyšela jsem znovu hlas v hlavě.
Ale tohle nebyl ten dobrý mužský.
Tohle byl ženský.
Děsivý...
Trochu jsem se otřepala a znovu se plně soustředila na točící se bratry.
Poté se na mě oba dva podívali.
Lehce jsem ztuhla.
Ale ihned se zase otočili ke mě zády.
Ehm.......dobře?
"Ó můj bože! Sansi!"
Vykřikl Papyrus a oba dva se znovu otočili na mě.
"Je to monstrum?"
Zeptal se ho.
Sans chvíli přemýšlel nad odpovědí.
"Popravdě... Myslím, že je to kámen."
Poukázal na kámen za mnou.
Velmi vtipné, Sansi.
"Uh..."
Papyrus vypadal lehce rozrušeně.
"Ale počkat. Co je to PŘED tím kamenem?"
Poukázal Sans na mou maličkost.
"(Ó můj bože, Sansi. Je to...... monstrum?)"
Začal Papyrus šeptat.
Sans pro něj měl již přichystanou stručnou odpověď.
"(Ano)"
"Ó můj bože!"
Vyjekl Papyrus už nahlas.
"Sansi! Já to dokázal! Já budu... Undyne bude..... Já budu tak....."
Papyrus se nedokázal vymáčknout.
"Populární! Populární! Populární!"
V jeho obličeji šla vidět směsice ega a velké hrdosti.
Poté si však uvědomil, že tam pořád stojím a tak pokračoval.
"Monstrum! Já Velký Papyrus, tě chytím! Poté tě předám královské stráži a ta tě doveze do hradu! Poté! Poté.......... Nejsem si jistý, co se bude dít potom. Jednoduše! Pokračuj, jestli se odvážíš! Neh Heheheh!"
A s tímto smíchem odešel.
"Jde ti to skvěle. Můj bratr se obzvláště baví. A neboj se, dám na tebe pozor."
Řekl mi Sans a odešel za Papyrusem.