Monstertale

3

Monstrum spadlo do podzemí a raněné pádem volalo o pomoc. Když již padlo v beznaděj, uslyšel ho člověk a spěchal mu na pomoc.

Vydala jsem se dál v chodbě.
Jen co jsem se dostala do další místnosti, ihned mi začala volat Toriel.
"Zdravím, tady Toriel. Neodešlo jsi z té místnosti, že? Mám zde ještě věci, které musím vyřešit a tak prosím zůstaň kde jsi."
Jestli mě bude peskovat takhle celou dobu, tak ten telefon dám Floweymu.
Ne za dlouho na mě zaútočila Froggit.
Strnula jsem překvapením.
Dívka, blond dlouhé vlasy, zelené oči, celá sladěná do zelena s žabičkou pod nohama.
Zaujaly mě mé možnost.
MERCY a ITEM tam stále byli, ale ostatní se změnilo.
Bylo tam MAGIC a ATTACK.
Nečekala jsem a hned jsem dala MAGIC.
Zajímalo mě to.
Podívala jsem se na moje ruce a oddechla si v úžas.
Objevily se v nich krásné zelené jiskry.
Chvíli jsem se na ně dívala s úžasem, ale pak jsem se vrátila zpět k dívce.
Hodila jsem jí jednu tu jiskru a ona jí chytila.
Zlekla jsem se, že to bylo špatné, ale oddechla jsem si při jejím spokojeném pohledu. Zamávala mi na sbohem a odskákala i s žabičkou pryč.

V další místnosti​ mě chytl další člověk.
Winsum.
Dívka, bílé dlouhé vlasy po pas, bílé oči a bílá noční košilka.
Jen, co jsem jí zamávala, tak se rozbrečela a utekla.

Dále to byl Moldsman.
Baculatý nízký mužík.
"Ahoj."
Moje pozdravení ho asi nezaujalo, protože hodil oči v sloup a s brbláním odešel.

V další místnosti mi znovu zavolala Toriel.
"Zdravím, mé dítě.Volá Toriel. Mohu se tě zeptat, máš raději skořici či karamel?"
"Skořici"
"Dobře, děkuji."
První alespoň trochu rozumná konverzace s Toriel.
Vlastně ne.
Další krok.
Crrrr.
Ne
"Zdravím, mé dítě."
Ne!
"Volá Toriel."
Ne!!
"Mohu se zeptat, již vím, co preferuješ, ale kdyby jsi vidělo ten karamel na svém talíři, neohrnulo by si nad tím nos, že ne?"
"Ne, karamel mám též ráda."
"Děkuji."
Takže tady budeme s Toriel po telefonu probírat suroviny co mám ráda?
Crrrr.
Pane bože co zas je!
"Zdravím mé dítě."
Zase tak hrubá bych na ni nebyla.
"Volá Toriel."
Vždyť mi zachránila život a stará se o mě.
"Nemáš žádné alergie, že?"
"Ne. Proč se ptáš?"
"Proč se ptám? Nemám žádný důvod. Vlastně nemám žádný důvod."

Další a další místnosti.
Crrrr.
"Zdravím, mé dítě. Volá Toriel. Jakožto monstrum máš vrozenou magii a tu můžeš používat při soubojích. Bílá magie je magie která zabíjí. Používej však zelenou magii. Dík té se dokážeš s monstry spřátelit a vyřešíš tím mnohé konflikty."
"Toriel, před tím člověkem co si mě zachraňovala tak ten měl též magii. Jak je to možné?"
"Poté, co se lidé dostali do podzemí jsme našli speciální krystaly, co nám tu magii dali. Když narazíš na člověka, tak se ti ukáže barva jeho duše. Podle toho zjistíš, jakou magii používají a jak jsou nebezpeční."
Co si pamatuji, tak zatím všichni co jsem v lese potkala, měli zelenou duši.
A Flowey....
Už to začínám chápat.

Další místnost mi zastoupil Froggit.
"Ahoj."
Asi nejvíc mi jde navazování kontaktu.
Ona se ani neusmála.
Měla zelenou duši a přede mě se dostala ta moje.
Najednou mě zavřela do bílého pole, který vypadal jako pomyslná aréna.
Souboj mohl začít.
Stála jsem v aréně a Froggit ke mě pustila svojí žabičku.
Byla jsem zmatená.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Ale nechci nikomu ublížit.
Musela jsem se nějakým způsobem vyhnout těm útokům.
Myšlenkami jsem se snažila ovládnout svoji duši.
Nešlo to.
Poté jsem pohnula celým tělem a se mnou se pohybovala i duše.
Vyhla jsem se žábě a dívce hodila zelenou jiskrua. Ona se usmála a s žabkou odešla.

V další místnosti byl bílý člověk s úplně černýma očima.
Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.
Ten zvuk mě znérvozňoval.
Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.
Ať toho nechá.
Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.
Tak jsem vzala klacek a jednoduše do něj praštila.
Bílé pole a moje duše.
On brečel, ale ty slzy byly jako útok.
Magický slzy?
Bylo mi ho líto a tak jsem se ho snažila rozveselit.
Vzala jsem pár těch jisker do ruky a začala s nimi žonglovat.
Jistě že se mi to nepovedlo a jiskry mi spadly.
On se zatvářil již trochu lépe.
Tohle se opakovalo ještě párkrát a on už se skoro usmíval.
Poté jsem se už neudržela a objala ho.
On poděkoval a odešel.
Měla jsem dobrou náladu a šla dál.

Další místnost byla ze stromem.
"Ó božínku, trvalo to déle, než jsem čekala."
Ozval se Torielin hlas, ale ne z telefonu.
Crrrr.
Tentokrát jsem to již nemusela brát, protože se zpoza ztromu vyšla Toriel.
"Mé dítě, jak jsi se sem dostalo? Nejsi zraněné?"
Nevím proč, ale její starost o mě mě uklidňovala.
Naštěstí mi nic nebylo.
"Ani škrábnutí? Úžasné."
Rozplývala se nademnou.
"Nebyl dobrý nápad tě tam nechávat samotné. Nebyl dobrý nápad tě takto překvapit."
"Překvapit?"
"Ehmmm. Hádám, že to nemohu již déle skrývat."
Jéj.
Miluji překvapení.
Ale jen ty dobré.
Přede mnou se rozproztíral nádherný útulný domek.
"Pojď dovnitř."
Nabízela mi Toriel, ale já zůstala ještě chvíli venku.
Rozhlédla jsem se.
Byla u domu malá hvězdička.
Vzala jsem ji a mě ovanul příjemný vzduch.
Položila jsem ji zpět a šla jsem do domku.

"Překvapení!"
Zvolala Toriel.
Dostala jsem se do předsíně.
Pozorně jsem si to zde prohlédla.
Všude oranžové zdi.
Přede mnou byli schody do sklepa.
Dále byli jen chodby, do kterých jsem neviděla.
"Upekla jsem ti skořico-karamelový koláč."
Toriel byla tak milá, že se o mě stará.
"Pojď za mnou."
Zvolala hodně nadšeně Toriel.
Zavedla mě do pravé chodby.

Chodba byla do stejné barvy, jako celý dům.
Byla tam příjemná atmosféra a pěkně to tam bylo vybavené.
Toriel se mnou zastavila před prvním pokojem, tedy dveřmi do pokoje.
"Vítej doma, mé dítě."
Řekla velmi nadšeně.
"Necítíš, že se zde něco pálí."
Zeptala se naopak od předešlé věty velmi zaskočeně.
"Ehm... chovej se tu jako doma."
S touto větou odběhla kdo ví kam.
Já bez váhání vešla do pokoje.

Pokoj byl již zařízen do červena.
Byli zde moc pěkní plyšový medvídci a postel.
Byla jsem dost vyřízená.
Ještě jsem pořádně nasála tu krásnou atmosféru a pak si lehla a šla spát.