Ona chodí do zmijozelu?!

Znovu

Dnes, 22. března má Leona svátek. Proto jsem se dnes rozhodla vydat další kapitolu, ale pravda je taková, že jsem to brala jako motivaci (spíše donucení) psát. Už dlouho se mi nechtělo a pořád nechce psát, tak si toho važte. Snad na další kapitolu nebudete dlouho čekat.

,,Ahoj Anito“ pevně mě máma obejme ,,chci se tě zeptat, jestli ti nevadí, když se rovnou přemístíme k tetě Helze, nebo jestli ještě něco potřebuješ z domova?“ Zamyslím se ,,ne, všechno mám sebou“ odpovím jí. Ona na to přikývne a všichni se rozejdeme. Naposledy se podívám na mé něco si šeptající kamarádky. Chytnu se mámy za ruku a ona nás společně s Leou přemístí do lesa.

Moc se s tetou, strejdou, Alexem a Xenií s Patrikem nevídáme a když už (nepočítaje školu) tak u nás doma, nebo třeba na Příčný. Prý jsme tu byli jako malý, ale vůbec si to nepamatuju. Nikdy jsme ale nebyli takhle dohromady o Vánocích. Možná je to takhle vymyšlené, aby jsme zapomněli, ale mě to bude připomínat ještě víc tu nepříjemnou pravdu, že to jsou první Vánoce, které budeme slavit bez dědy.

,,Anito, pojď už“ popohání mě máma ,,čeká se jen na nás.“ Následuji tedy jí a Leu ven z lesa. Musím se pozastavit, když zkrz větve stromů uvidím, kde mám trávit Vánoční prázdniny. Vypadá to úplně jako nějaký ranč. První mé oči upoutalo velké stavení uprostřed ohrad a výběhů, stromů keřů a kytek, ohniště, bazénu a dalších věcí.

Jdeme k tomu velkému stavení po příjezdové cestě a já se nemůžu přestat udiveně rozhlížet. Fakt jsem netušila, že tu mají tolik zvířat.

,,Tak jo“ povzdechne si máma ,,chovejte se slušně.“ Starým ozdobným klepadlem několikrát uhodí do mohutných dveří. Ty se po chvíli otevřou a za nimi čeká skupina lidí. Teta Helga nás chce přivítat, ale předběhne ji starší žena. ,,Vítejte na Zelené louce u Slunečného jezera“ Tu ženu jsem vůbec neznala, ale už teď mi připadá nesympatická, dokonce více než ten směšný název. ,,Všichni jsme moc rádi, že jste přijely. Pojďte za mnou, zavedu vás do pokojů“ usmála se na nás teta Helga. Prošly jsme tedy kolem členů tátovy rodiny do labyrintu chodeb.

Máma s tátou mají zabraný tátův pokoj a jelikož je tento dům opravdu velký (možná je i nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, ale těžko říct) tak já i Lea máme pokoj sami pro sebe. Nevím jak Lea, ale já zabírám pokoj pro dva, takže tu mám opravdu hodně místa. Jedna věc mi tu ale vadí, je to tu takové temné.

Najednou slyším zaklepání na dveře, které se po vyzvání otevřely. ,,Ahoj Anito“ zdraví mě teta. ,,Ahoj“ oplatím jí ,,potřebuješ něco?“ ,,Jde o Alexe. Věděl, že bych mu nedovolila odjet, když jsou Vánoce. Jsem s ním ale domluvená, den před Vánoci přijede. Jenom už mu takhle nic neslibuj, prosím.“ Docela mě to zarazilo, ale to zřejmě kvůli tomu, že jsem na to zapomněla. Opět. ,,Tak já už půjdu, Anito. Je tu totiž další člověk, který si s tebou chce promluvit“ s těmito slovy opustila můj dočasný pokoj.

Dlouho jsem ale bez společnosti nezůstala, jelikož těsně potom, co Helga odešla, přišla ta nesympatická žena. ,,Anito“ oslovila mě ,,zřejmě si na mě nepamatuješ, proto by nebylo od věci se představit. Já jsem Dara, tvoje babička. Jinak jsem ti přišla říct, že svoje věci máš ve skříni na oblečení. Je tam všechno, abys to nehledala.“ Už jsem to nevydržela a musela ji přerušit ,,jaké věci?“ Pobaveně se zasmála ,,no tvoje poklady co jsi si tu nechala jako malá. Uklízet tvůj pokoj byla vždycky zábava. Jinak, kdybys to tu chtěla nějak pozměnit, nechávám ti volnou ruku...“ Takže tohle je opravdu můj pokoj? A mam tu svoje věci z dětství?

,,Tak děkuju, babi“ usmála jsem se na ni vděčně. ,,Jo“ vzpomněla si na něco ,,než na to zapomenu, chci ti ještě říct, že ve skříni máš i dárek. Tak ahoj, uvidíme se u jídla.“

Před obědem nebyl čas a teď nás Xenie s Patrikem provádí po domě, aby jsme už příště nepřišly pozdě na jídlo. Na prohlídku mého pokoje a hlavně skříně si tedy budu muset ještě počkat. Sice nás tu bratranec a sestřenice provádí dost důkladně, ale já si pořát nepamatuju, kde co je. Do pokoje bych ale už trefila, takže alespoň něco.

,,Za chvíli je večeře, takže venku vás provedeme po jídle nebo až zítra. Nevadí?“ ,,Ne“ odpovíme s Leou společně. Popravdě je ta prohlídka celkem zdlouhavá a přestávka ve formě chutné večeře není špatná.

,,Jídelna je tudy“ zavelela Xenie a všichni jsme se vydali za ní.

Sice jsem se opravdu moc těšila na prohledávání té skříně, ale jsem tak vyčerpaná, že prostě nemůžu. Únava mi ovládá mysl a já nejsem schopna normálně myslet. Prostě to musím nechat na zítřek.

A jak se to říká? Co se nám zdá poprvé na novém místě, se má splnit. Já jsem tu ale už jako malá byla, to ale nemusí znamenat, že jsem tu spala. Těžko říct...

,,Anito“ volá blonďatá holčička na tu tmavovlasou a běží za ní do lesa. Tam najde svojí sestru jak sedí na zemi a přisedne si. ,,Hezký kamínek, co“ usměje se Anita na Leu s kamenem v ruce. ,,Mysly na něco pěkného“ s těmito slovy vezme do své ruky tu její a dotkne se kamene. ,,Co to je“ prohlíží si Lea nedůvěřivě ten záhadný kámen, který vypadá trochu jinak než předtím. Jakoby tam bylo něco navíc. Tmavovláska se tajemně usměje ,,vzpomínka, je to vzpomínka“ a pečlivě si kamínek uschová do jedné z kapes plánujíc ho později použít. ,,Vždycky, když ten kamínek uvidím, vzpomenu si na tudle chvíli. Děkuju, že jsi moje sestra...“