KOUZELNÁ MAST

Deštivý den

Tohle byla původně divadelní hra, upravila jsem ji jako text. Pokud někdo z vás četl Tamwol, tak mu některé věci nebo osoby přijdou povědomé. Podobnost je čistě záměrná. 

Bylo tak krásné ráno. Tak krásné, že by člověk nejraději sedl na vlak a vydal se někam do lůna přírody, kochat se nádherou svěžího jitra.

Chladný vzduch proudil oknem otevřeným dokořán v němž trůnily pruhované peřiny, nesměle nakukující do ulice. Na bříze zpíval kos. Staré paní stojící zamyšleně u okna vítr foukl do vlasů. Nevěnovala tomu pozornost, rytmicky míchala lžičkou bílou kávu a zdálo se, že někoho vyhlíží. Zazvonil zvonek u dveří. Stará paní se zarazila, opatrně položila hrnek na stůl, udělala pár kroků a zastavila se. Zdálo se, že na okamžik zaváhala, srdce jí bušilo, zavřela oči, zhluboka se nadechla, vydechla, na tváři vykouzlila příjemný úsměv a otevřela dveře.

„ Á, to jste vy? Pojďte dál, myslela jsem si, že se u mě brzy zastavíte."

Mladá, dlouhovlasá žena se nedala dvakrát pobízet a vešla.

........................

Když leje jako z konve, bývá lepší zůstat někde v suchu. A máte-li šeptat své dívce sladká slůvka, proč ne při svíčkách se sklenkou vína v baru u Havrana? Michal seděl na kraji křesla, neklidně pokukoval po dveřích. Neměl jistotu, že se jí bude chtít ven v takovém lijáku. Zvonek u dveří se zběsile rozcinkal. Lucie setřásla z deštníku část kapek a zastrčila jej do stojanu a rozhlédla se. Michala nemohla přehlédnout.

Přivítali se dlouhým polibkem a pak dlouho jen tak mlčky seděli, upíjeli víno a hleděli si do očí. Ze starého gramofonu se linul jazz a zdálo se, že poklidnou atmosféru dnešního večera jen tak něco nepřeruší. Kapky deště už jen občas líně pleskly na dlažbu, pouliční lampy se rozsvítily a odrážely se v kalužích.

Zvonek u dveří se zběsile zakymácel. Dovnitř se vřítila prudkostí povodně půvabná slečna s očima navrch hlavy a zamířila ke svým kamarádkám sedícím u rohového stolu.

„Čau, co si dáš?" otázala vysoká černovláska rozrušené přítelkyně, jelikož správně tušila, že něco ostřejšího by jí mohlo navrátit do rovnovážného stavu.

„Stalo se něco?" vyzvídala hnědovláska ostříhaná nakrátko, jelikož jí bylo jasné, že nejprve by jim měla kamarádka sdělit příčinu svého rozrušení a teprve pak požít uklidňující nápoj.

„Holky, to mi nebudete věřit. Před chvílí, tady za rohem, srazilo auto nějakýho chlapa. Nemyslím, že by do něho jen tak ťuklo, to ne, normálně do něho v plné rychlosti vrazilo a ...," všichni přítomní ztichli a napjatě očekávali rozuzlení. Dívka do sebe hodila panáka vodky, kterou tam postavil barman a pokračovala: „ ..a ten chlap se normálně zvedl, oprášil se, seřval řidiče, že jezdí jak blázen a šel pryč. Já to nechápu, měl být mrtvý!"

Dívky přešly z hlasitého hovoru do šepotu, čímž daly jasně najevo, že by se ostatní měli věnovat už jen svým záležitostem.

Barman pokračoval v leštění skleniček a Lucie s Michalem si začali tiše povídat.

Večer byl opět klidný, čas plynul líně a za rohem na silnici se leskly přejeté dioptrické brýle.

Tak co, věděl by někdo, která pohádky mi byla inspirací?