Pan Vašíček měl toho dne zase „Den". Smutně nasedl do svého nového vozu a vyrazil na nádraží. Byl totiž pátek odpoledne a v pět měla dorazit jeho tchýně. Pan Vašíček se již dlouhou dobu snažil vysvětlit své ženě, že její matka vystoupivší z vlaku může o několik minut později využít služeb městské hromadné dopravy a tudíž není nutné mrhat drahým benzínem. Marně. Nepomohl ani pádný argument, že tchýně se mu neustále plete do řízení, ač sama řidičského průkazu nevlastní a snad právě proto osobuje si právo vytvářet vlastní pravidla silničního provozu, jeho nutí se jimi bezvýhradně řídit a nečiní-li tak, je mu tchýní nemile spíláno.
Pršelo a pan Vašíček byl z toho nervózní, nerad řídil za deště a nesnášel mokré silnice. Předloni za podobného počasí málem přejel jakousi důchodkyni, naštěstí to tehdy odnesla jen nákupní taška. Loni to bylo horší. Slabě mžilo, šero zhoustlo v tmu, z ní se vynořil chlápek a hups mu pod kola. Tehdy si myslel, že ho přejel, ale dotyčný byl živý a nešetřil nadávkami. Dnes se pan Vašíček snažil jet velmi opatrně. Na nádraží dorazil bez úhony, ale na zpáteční cestě komandován tchýní, nedal přednost v jízdě a její láteření bylo konečně umlčeno airbagem.
Nemístné řeči páně Vašíčkovy tchýně měly za důsledek to, že se Lucie ocitla v nemocnici. Když se to Michal dozvěděl, bez prodlení se vydal na ARO s kouzelnou mastí v kapse. Sotva se podíval na lůžko, kde Lucie ležela, sesypal se mu svět. Za její hlavou, jako mlhavý stín, stála ta slečna s Převislé ulice a Michal poprvé uvěřil tomu, že je opravdu tím, kým říká, že je.
Vyřítil se z nemocnice, nehleděl vlevo, ani vpravo a běžel. Minul park, náměstí, prokličkoval křivolakými uličkami staré čtvrti. Zastavil se až před starou hřbitovní bránou. Rezavá klika zaúpěla, naštěstí bylo odemknuto. Staré pouliční lampy chabě osvětlovaly pár nejbližších náhrobků, zbytek hřbitova tonul ve tmě. To však Michala nemohlo odradit. O tomhle místě se povídalo ledacos. Občas u některého z hrobů zahlédl mihotavý plamínek svíčky, ale na klidu mu to nepřidalo. Naopak se zdálo, že stíny v jejích svitu ožívají a blíží se k němu. Šumění listí v lehounkém vánku se podobalo tichým hlasům, ozvěně, která nese slova z nichž jde mráz po těle.
Vtíravě kroužily kolem Michalovy hlavy, zarývaly se do jeho mysli. „Zůstaň tu s námi, dobrý je čas." Michalovi vyrazil na čele studený pot. Málem zakopl o jakýsi náhrobek. Jak rád by si posvítil na cestu. Natáhl ruku po nejbližší lampičce a... „Vezmi si svíčku a pojď mezi nás." Štítivě ji odtáhl rychlostí blesku. Stíny ho obestoupily, aby nemohl dál. „V bělostných šatech ji uloží do hrobu, zůstaň a svatbu tu můžete mít." Vyděšený Michal hledal skulinu kudy by proklouzl. K nohám se mu dokutálel omšelý slaměnkový věnec. „Dáme jí věneček, nevěsty ozdobu." To už Michal nevydržel a vyrazil k bráně, vedoucí do Převislé ulice. Na těle cítil lepkavý chlad, jak se ho pochmurné stíny snažily zadržet. „Manželství tady je jen mír a klid." Ozvalo se ještě za ním, ale to už se za Michalem hlasitě zavřela kovaná brána. Připlácl se na zeď nejbližšího domu a vyděšeně zíral před sebe. Nohy mu hrůzou vypověděly službu a on se sesunul na ošlapaný kamenný schod.
ČTEŠ
KOUZELNÁ MAST
Short StoryVíte, co dokáže způsobit jedna přilnavá židle po prapředcích? Pohádkový příběh o tom, jak může mastička zamotat život jednoho chudého člověka, a způsobit vám mrazení v zádech.
