KOUZELNÁ MAST

Svíčky

Ze tmy se vyloupla černá kočka, otřela se Michalovi o nohy, pak zamířila k domovním dveřím a hlasitě zamňoukala. Klika zaskřípěla a kočka proklouzla dovnitř. Do ticha se ozvalo: „Dobrý večer, pane. Jak příjemná noc. Vydal jste se na procházku?"  Michal se polekaně otočil a poněkud překvapeně hleděl na tajemníka. Netušil, jestli si z něj ten člověk dělá legraci nebo to myslí vážně. 

„Půjdete dál, pane?" Michal se pomalu zvedl, chtěl se zeptat, jestli je slečna doma, ale nějak mu ta slova nešla z úst. Nebyl si jistý, jestli o Smrti může mluvit jako o slečně.

„Paní tu momentálně není. Má nějakou neodkladnou práci, ale můžete na ni počkat," oznámil mu tajemník, jako by znal jeho myšlenky. Michal přikývl a následoval tajemníka dovnitř domu. Pokoj pro hosty ho překvapil. Všude tam hořely svíčky, malé, velké, silné i tenké. Jejich mihotavé plamínky osvětlovaly každičký kout a vydávaly příjemné teplo. A bylo jich tam tolik, že to působilo divně. Michal pozoroval horký vosk stékající na podlahu. Rozhodně mu to nepřipadalo bezpečné a pak ho napadlo, jestli mají v tomto domě vůbec elektřinu.

„Máte pravdu, pane. Nejsme elektrifikováni. A nemusíte se obávat, tento dům nikdy nevyhořel a domnívám se, že to ani nemá v plánu," vyslovil tajemník zvláštní větu, po které mohl člověk nabýt dojmu, že dům disponuje vlastní vůlí. Michal naprázdno polkl, ten tajemník mu snad musel číst myšlenky. Díval se na jeho neproniknutelný výraz a znovu se mu rozklepaly zuby.

„Čaj?" otázal se tajemník úslužně a ukázal na stolek vedle omšelého čalouněného křesla. Michal na něj ztěžka dosedl, vzal hrnek do dlaní a opatrně usrkl. Horký nápoj voněl po švestkách a po několika doušcích se Michalova dušení rovnováha dostala opět do normálu.

„Proč jich tu máte tolik? Pět, deset svíček by to tu osvítilo docela obstojně," Michal se prostě musel zeptat.

„To nejsou svíčky na svícení," oznámil mu tajemník stručně.

„Ale svítí," upozornil ho Michal na jistou nelogičnost.

„Ano, v tom máte pravdu, pane. Svítí. Nebyly však zapáleny za účelem osvětlení těchto míst."

„Proč tedy svítí?"

„Jsou to plameny života, pane," vysvětlil mu tajemník tak, jako by muselo být každému na první pohled jasné k čemu jsou určeny.

„Co? To chcete říct, že ten oheň je život?" Michalovi to nějak nešlo do hlavy a rychle do sebe vpravil zbytek čaje se slivovicí.

„Jistě. Podle toho, jak je která velká se pozná, kolik času komu ještě zbývá."

Michal se pořádně rozhlédl po místnosti. „A není jich nějak málo?"

„Tento dům má mnoho pokojů, pane."

„Nejsou na nich jména, jak se pozná," Michal se zarazil, protože ho napadla dost šílená věc. „Jak poznáte, komu která patří?" Snažil se o lhostejný tón, ale stejně měl dojem, že tajemník přesně ví, co ho napadlo. Ten to však nedal nijak najevo a klidně odpověděl na otázku.

„Těžko, ale dá se to poznat. Hledáte někoho konkrétního, pane?"

„Ví to, určitě to ví," napadlo Michala, když viděl tajemníkův pohled. „Jen mě tak napadlo, jestli je tu některá moje," lhaní mu dnes moc nešlo.

„Ovšem. Tato je vaše, pane," ukázal tajemník na objemnou svíčku u hodin pak ukázal na jednu úplně maličkou stojící vedle jeho a řekl: „A tato patří vaší slečně." Michal fascinovaně hleděl na skomírající plamínek, neschopný slova.

„Dáte si ještě čaj, pane?"

„A, ano," vykoktal Michal.

„Chvíli posečkejte, hned ho donesu." Tajemník vykročil ke dveřím, ale na prahu se zastavil a dodal: „ Dovolím si vás požádat, pane, abyste se zde za mé nepřítomnosti ničeho nedotýkal."

Michal zůstal sám. Najednou se mu silně zatočila hlava, až se musel zachytit křesla. Zdálo se mu, že odkudsi slyší hudbu. Srdce se mu prudce rozbušilo. Tušil, že tahle příležitost se už nebude opakovat. Věděl, že by to dělat neměl, ale přesto vzal do ruky jednu z dlouhých svic, uhasil ji a čoudící knot přiložil k plamínku Lucie, sotva se znovu rozhořel postavil dlouhou jasně plápolající svíci na dohasínající oharek.