KOUZELNÁ MAST

Kouzelná židle

Stará paní Brdečková si uvařila bílou kávu a položila ji na stůl vedle bábovky. Pohodlně se usadila do křesla, nohy si natáhla na štokrle a vzala do ruky ovladač. Obrazovka se rozzářila a paní Brdečková slastně usrkávala kávu při pohledu na úvodní titulky. Zvonek u dveří protivně zadrnčel.

„Je otevřeno!" zavolala paní Brdečková aniž odtrhla oči od obrazovky.

Dveře od bytu se nesměle otevřely a do předsíně nakoukla Michalova hlava.

„Paní Brdečková, ten dvoukolák, jsem už opravil, máte ho na dvorku za králíkárnou."

„Pst, neruš, teď je to hrozně napínavé. Ta Marie totiž... to jsem si myslela! ...Tak nestůj tam a posaď se!" zavelela paní Brdečková.

Michal si jen povzdechl a rezignovaně se posadil na židli u stolu. Chvílemi koukal na obrazovku, chvílemi z okna a pak začal prstem šťouchat do drobků na stole. Konečně seriál skončil. Paní Brdečková se tvářila trochu nespokojeně.

„Zase jí to neřekl...to je ti takový trouba, já nevím, co na něm vidí. Co na to říkáš?"

„Spravil jsem vám ten dvoukolák," připomněl Michal.

„Tak rychle? No, šikovný chlapec." poplácala ho paní Brdečková po hlavě.

„No, snažil jsem se, tak jestli byste...jak jsme se domluvili, za tu opravu," soukal ze sebe pomalu Michal žádost o proplacení dohodnuté částky.

„Dáš si taky kafe? A ber si bábovku. Domácí je nejlepší. Je něco novýho?" zeptala se paní Brdečková a zakousla se do bábovky.

„Novýho?" Michal se zamyslel: „Jo, včera jsem slyšel, že někoho přejelo auto a tomu člověku se vůbec nic nestalo a dnes ráno mi říkala pošťačka, že jejich Pavlík střelil šípem kocoura a ten chudák teď běhá po zahradě prostřelený naskrz."

„Ale, fuj!" odplivla si paní Brdečková a přitom poprskala stůl drobky.

„Ten kluk je normální sadista. Ono se říká, že kočka má devět životů, ale tohle? Mě to přijde přitažený za vlasy."

„Proč by nebylo možné, podívej se na mě. Včera jsem měla umřít a běhám pořád jako rybička," prohlásila paní Brdečková aniž by si lámala hlavu nad tím, že ryby obvykle neběhají.

„A, co se vám stalo?" zajímal se Michal.

„No, co, co...copak nevíš jak to je? Dohoří ti svíčka a je konec. Včera si pro mě přišla, že už je čas a de se. Jenomže já, milý zlatý, jsem už byla připravená. Neumřu dřív, dokud se nedozvím, jestli si Lukrecia vezme Alvareze! Tak teď sedí na židli a bude tam tak dlouho, dokud to nebudu vědět!" rozohnila se paní Brdečková.

„Kdo sedí na jaké židli?" Michal nechápal.

„Bože, hochu, ty si, ale nechápavý. Smrt, chlapče, sedí na židli v ložnici." spráskla ruce paní Brdečková.

„V ložnici?" Michal začínal pochybovat o tom, že je stará dáma při smyslech: „A můžu se tam jít podívat."

Paní Brdečková mu rukou naznačila, že může, spokojeně se opřela a zakousla se do dalšího kousku bábovky.

Když se Michal vrátil, upřel na ni přísný pohled.

„Paní Brdečková, uvědomujete si, že ve vaší ložnici sedí, zcela nedobrovolně, cizí osoba a nemůže se hnout? Paní Brdečková, já nevím, co s ní zamýšlíte, ale tohle je protizákonné a až ji pustíte, může vás klidně zažalovat."

„Jenomže já ji nepustím," pronesla paní Brdečková s úsměvem.

„A proč, prosím vás? Mimochodem, čím jste ji tam přilepila?"

„Kouzlem, hochu, kouzlem. Ta židle je, milý zlatý, kouzelná. Kdysi dávno k ní nějak přišla prabába pradědy mýho prapradědečka z máminy strany. A proč? Umřít se mi nechce. Tak teď neumřu já a ani nikdo jiný dokud to kouzlo nezruším!"

„Ano, paní Brdečková," začal opatrně Michal: „ nechce se vám umřít, to je jasný." pronášel chápavým hlasem, jelikož si vzpomněl, že bláznům se nemá odporovat: „Komu by se taky chtělo, že?" a vyloudil poněkud křečovitý úsměv.

„No vidíš, že tomu rozumíš," spokojená paní Brdečková ho poplácala po tváři a zamířila k oknu.

„Rozumím, paní Brdečková, ale ta slečna tvrdí, že musí do práce. No a když ji tu budete držet, tak by ji mohli vyhodit. To byste si vzala na svědomí? Víte, jak je těžké sehnat si dobrou práci?"

„Jak jsem řekla!" paní Brdečková se rázně otočila: „Dokud se nedozvím, jestli se vezmou, tak tam bude sedět!"

Michal poněkud bezradně pokrčil rameny a vešel zase do ložnice odkud se po chvíli ozval jeho hlas.

„Paní Brdečková, mám vám vyřídit,  že když slečnu pustíte, slibuje vám, že uvidíte všechny zbývající díly i druhou a třetí řadu."

„Opravdu?" paní Brdečková nevěřila vlastním uším.

„Přísahám," ozvalo se z ložnice.

„Tak, proč si to neřekla hned, ušetřilo by to spoustu času."

Paní Brdečková se odšourala do ložnice, aby slečnu, konečně, odlepila.

„Nesmíte, se na mě zlobit, drahoušku. Jen se převléknu a můžeme jít."

Paní Brdečková vyšoupla Michala se slečnou z ložnice, aby se hodila do gala.

„Chtěla bych vám poděkovat, že jste mě vysvobodil." usmála se vděčně slečna.

„Vždyť jsem nic zvláštního neudělal."

„To neříkejte. Vůbec mě nepustila ke slovu, tak, jak sem jí měla něco vysvětlit. Víte co, přijďte dnes večer do posledního domu na Převislé. Myslím, že mám něco, co by se vám mohlo hodit. Já nežertuji."

„No, když jinak nedáte. Tak na shledanou večer." rozloučil se Michal a zmizel za dveřmi.

Slečna se usmála a  zamířila zpět do ložnice, kde již seděla na posteli upravená  paní Brdečková.

Tak, pokud to někdo čte, už víte jaká pohádka mě inspirovala? Dobře, dobře, slibovala jsem odměnu tomu kdo to uhádne....pokud na tom trváte, můžeme se nějak dohodnout:-)