Lost Halo [Joshler CZ] ☑

Breaking Point

Byl tu sám. V domě bylo takové ticho, že slyšel svůj vlastní přerývaný dech. Měl by se trošku zmátořit. Dojít do ložnice, vybalit si věci, dát některé z nich do pračky, osprchovat se, najíst se, napít se, vyspat se. Měl by toho udělat tolik, a přitom se mu nechce ani do jednoho. Chce se mu jen padnout na kolena a do konce života se nezvednout.

Tyler povolil stisk na všech svých zavazadlech a nechal je jen popadat na dřevěnou podlahu. Hlavu zaklonil, aby se mohl temenem opřít o zeď za sebou, a jen na ní hlavou pozvolna otáčet ze strany na stranu. Prsty pravé ruky si instinktivně začal přejíždět po levém zápěstí, ke kterému po chvíli sklopil pohled, aby se očima setkal se třemi černými kroužky vrytými pod snědou kůží.

Oči se mu zalily slzami. Už je to tak dlouho, co si slíbil, že už to nikdy neudělá, a teď nemá chuť na nic jiného než si poskvrnit zápěstí něčím dalším než svým tetováním. Slíbil si, že bude silnější. Že už na takové věci nebude nikdy myslet a i tak ... i tak se tu teď sotva drží na nohou, sotva dýchá z toho, jak se v sobě snaží zadržovat pláč, sotva s ním ještě spolupracuje zdravý rozum.

Tyler odlepil svou pravou dlaň od zápěstí a znovu si otřel oči. Nemůže se teď litovat. Co se stalo, stalo se. Musí se s tím naučit nějak žít, musí něco vymyslet, nějak začít jednat. A jeho jednání začalo u toho, že znovu uchopil své přepravní tašky.

Vyšel po schodech do druhého patra až do ložnice. Ovšem při pohledu na manželskou postel se v něm opět něco zlomilo a všechna zavazadla znovu popadala k jeho nohám a jeho drobné, vystrašené tělo padlo na matraci.

Ani se nepřevlékl. Dokonce se ani nezul. Věděl, že by měl, ale neměl k tomu dostatek sil. Nedokázal se odhodlat ke zvednutí se z postele a dělání něčeho produktivního. Upřímně se cítil, jak když je mu znovu sedmnáct. Jak když je mu znovu sedmnáct a jakékoliv volné chvíle od tréningu nebo školy tráví sebe-litováním v posteli.

Schoulil se na prostorné manželské posteli do klubíčka. Kolena přitáhl k hrudníku, u kterého držel ruce stočené v maličké pěsti. Snažil se nedotýkat podrážkami bílých prostěradel, takže musel nohy nepatrně nadzvedávat. Hlavu rovněž stočil, aby se bradou opíral někde těsně pod krkem a zkrátka dal své citlivosti prostor. Neměla s ním slitování. Jako kdyby umrtvila celé jeho tělo a odstřihla všechny nervy a dělala si s ním, co se jí zlíbí. Nechala ho otřásat se pod náporem vzlyků, které mu unikaly z poraženecky pootevřených rtů.

Hnědovláskovy paže se kolem něj samotného přirozeně omotaly. Pravá dlaň křečovitě stiskla rukáv od mikiny na levé paži a naopak. Nechtěl tu být sám. Bál se. Bál se, že bude muset svádět další válku s vlastním mozkem. Že ho zase donutí udělat něco, co dělat nechce a k racionálnímu myšlení se probudí až ve chvíli, kdy bude sedět na záchodové míse a po snědém břiše mu bude stékat teplá, rudá tekutina.

Potřeboval tu někoho, kdo by ho ochránil před ním samotným. Jeho vlastní paže nemůžou nahradit náruč někoho jiného. Někoho, kdo by mu odhrnul vlasy z obličeje, osušil slzy u očí a řekl mu, že všechno bude zase v pořádku. Že se nemusí ničeho bát, že s ní(m) je v bezpečí.

Dřív, než si to Tyler uvědomil, tak se jeho ústa samovolně pootevřela v dalším lámaném, zoufalém vzlyknutí, ve kterém se skrývalo volání o pomoc:

„J-Joshie," šeptl do ticha místnosti, jako kdyby na zkoušku, aby se přesvědčil, že ho za to nikdo neodsoudí. Ticho panovalo i nadále, a tak to zkusil znovu: „Joshie..." Zábrana v Tylerově krku se konečně zlomila. Obličej si schoval do prostěradla, které za chvíli navlhlo pod záplavou slz. Snad bez vlastního vědomí opakoval pořád dokola to samé, jako mantru. „Joshie, Joshie, Joshie, Joshie..."