Lost Halo [Joshler CZ] ☑

̶ ̶A̶f̶t̶e̶r̶g̶l̶o̶w̶ Aftermath

Ranní budíky ignoruje snad víc než devadesát procent lidí. Nepříjemný zvuk vycházející z reproduktorů telefonu zprvu působí, jako kdyby byl někde v dáli, někde kam nedosáhneme, i když si přitom většina z nás nechává své mobilní aparáty někde při ruce. Ráno jsme všichni rozespalí, unavení, a tak se i prosté natažení ruky zdá jako nemožný úkol.

Tyler nemívá se vstáváním problémy. Celé jeho tělo i mysl vždycky byly a budou doslova přizpůsobené k životu na turné. Jenomže tentokrát ... tentokrát nějak nebyl schopen rozlepit svá těžká víčka a prstem stisknout to jedno tlačítko na mobilu, který se válel hned vedle něj. A to ke všemu zvonil už minimálně 10x. Otravné, neustávající řinčení, které zní, jak telefon z doby před několika lety.

Zavrtěl nepohodlně rameny. Někde v hloubi duše doufal, že někdo tu otravnost vypne místo něj. Odmítal čelit přímému rannímu slunci. Už když mu s Joshem Mark cestou do Filadelfie říkal, že zvukovou zkoušku mají od půl osmé ráno, tak se Tylerovi na moment zastavil dech.

Hala, ve které dnes vystupují, není zrovna hned u hotelu a popravdě ani v jeho blízkosti, tak jak se má proboha přimět k tomu vstát před sedmou, možná dokonce, i před šestou ranní? Jako menší sice vstával v podobné hodiny kvůli tréningu, ale teď ... Teď by nejraději spal, až do odpoledne. Obzvlášť potom, jak se cítí po včerejším dni vyčerpaný. A když nad tím, tak přemýšlí, tak se cítí překvapivě odpočatě...

Najednou to Tylerovi došlo. Obě dvě jeho víčka se odklopila stejně rychle, jako kdyby někdo vystřelil těsně u jeho hlavy z pistole. Všechna únava z něj zázrakem opadla, když si konečně uvědomil, že takový zvuk si na telefonu nenastavoval pro budík, ale pro příchozí hovory.

Jako kdyby pro něj rozespalost ani neexistovala, se rychle naklonil z gauče, na kterém ležel a natáhl dlaň po svém smartphonu, který si okamžitě nastavil displejem k sobě. Nepatrně přimhouřil oči při záři, která se do něj z obrazovky nemilosrdně opřela. Po pár vteřinách byl schopný přečíst jméno volajícího:

„Mark" stálo na displeji.

Tylerovo srdce vynechalo několik úderů. Mark mu prakticky nikdy nevolal, většinou psal smsky, protože frontman měl mobil neustále v kapsách u džín, a tak jasně cítil každé zavibrování při doručení zprávy.

Mark by mu volal jedině, kdyby šlo o něco vážného. Tyler si dal rychle dvě a dvě dohromady. Nechtělo se mu do toho, ale očima posléze uhnul na čas, který se zobrazoval digitálními čísly přímo vprostřed horní lišty telefonu.

'10:37'

Tentokrát nejen že mu srdce vynechalo pár ran, ale přestěhovalo se mu spolu se žaludkem do hrdla. Zaspali? Jak se to proboha mohlo stát? Tyler na nic nečekal a s nervózním polknutí stiskl tlačítko pro přijetí.

„Mar—"

„Kde kruci seš?! A kde je Josh?!" Ozval se Markův uspěchaný, neklidný hlas.

Upřímně...dobrá otázka, kde vlastně jsou? Z nějakého důvodu si Tyler nedokázal vybavit nic moc z předešlé noci. Takhle to obvykle míval, když byl ještě mladší. Jeho mozek raději pokaždé vystrnadil všechny vzpomínky na věci, které během záchvatu paniky nebo úzkostí udělal.

„My... N-No..." Začal Tyler. Jednou dlaní přichytil okraj stolu, aby se mohl nadzvednout a konečně se po místnosti rozhlédnout.

Byl by v ní poznal hotelový pokoj, který mu Mark pronajal, kdyby jeho pozornost neupoutalo něco jiného. Něco, z čeho mu doslova ztuhla krev v žilách.