Maybe

thirty seven

,,Tohle nemůže být pravda'' po tváři se mi pomalu začínaly kutálet hořkoslané slzy a já se svezla na zem. Vždyť, tohle prostě nemůže být pravda. Tohle by mi Shawn řekl, netahal by mě celou dobu za nos. 

,,Perrie? jsi tam? Proč máš zamknuto?'' uslyšela jsem zpoza dveří ustaraný hlas Caitlin. Dám si ruce před pusu, abych trochu ztlumila vzlyky. Nechci teď nikoho vidět, vůbec nikoho ,,No tak, já vím, že tam jsi! Slyším tě!'' vykřikla zoufale. 

,,Jdi pryč, prosím'' vzlykla jsem. Potřebuji se vybrečet, dostat tak svoje momentální pocity pryč a pak dojít Shawnovi vykřičet do obličeje, proč mi tohle musel udělat. Byla jsem jen jeho zábava než se rozhodne vrátit k ní? Nikdy bych si nemyslela, že by mi mohl udělat něco podobného. 

,,Perrie, no tak'' zaklepala znovu na moje dveře Caitlin. Ignorovala jsem to, jen jsem se zvedla pro mobil a sluchátka, abych neslyšela nic jiného než hudbu. Rychle jsem si našla svůj oblíbený playlist a lehla si do postele koukajíc do stropu. 

Po tvářích se mi stále kutálely slzy a já si v tu chvíli připadala jako nějaká postava z filmu. Popravdě teď bych i nejraději ta postava z filmu byla. V těch romanťákách to skoro pokaždé skončí šťastně, ale tady, tady se obávám, že to tak neskončí. Možná jsem vážně měla odjez za Danielle do LA. Možná bych si tam našla jiného kluka. Perrie, ty nechceš jiného. Možná bych s ním byla šťastná. Jsi se Shawnem šťastná! 

,,Když mi takhle lhal?! To se přece nedělá!'' okřikla jsem moje podvědomí, co se ho snažilo bránit. Co to se mnou sakra je? Rychle jsem si setřela slzy z tváří a vyšvihla se do sedu vyndavajíc si sluchátka z uší. Přece nebudu brečet kvůli klukovi. Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem chtěla zase vzlyknout a na chvilku mě přepadlo, že bych měla zalézt pod peřinu a nevylézt. 

Stoupla jsem si ke skříni a začala se v ní přehrabovat. Občas mi stejně po tváří sklouzly slzy i když jsem si furt dokola opakovala, že musím být silná. Převlékla jsem do obyčejných roztrhaných jeans, bílého Vans trika a přes to si hodila mikinu. Vzala jsem si telefon a odhodlaně se vzpřímila, půjdu si to se Shawnem vyřešit! 

No, tak jak rychle moje odhodlání přišlo, tak i odešlo. Opustilo mě hned, co jsem uviděla pár nových zpráv od něho. Zmučeně jsem se posadila na postel a pár minut jen tak zírala do zdi. Míchá se ve mně tolik emocí až mi z toho začíná být pomalu špatně. Protřela jsem si obličej a odemkla telefon, dám mu vědět, že tornádo přichází.  

Žárlivka❤️: Já se doopravdy moc omlouvám

Žárlivka❤️: No tak, Perrie odepiš mi

Žárlivka❤️: Miluji tě, mám o tebe strach 

Nešika😂🖕:  To já jsem měla taky

Žárlivka❤️: Konečně jsi odepsala! Skoro jsem zešílel!

Nešika😂🖕: Hmmm

Žárlivka❤️: Vážně se omlouvám

Nešika😂🖕: V pohodě

Žárlivka❤️: Vím, že to není v pohodě

Žárlivka❤️: Jdu za tebou

Nešika😂🖕: Ne! Přijdou já za tebou, stejně jsem venku

Nešika😂🖕:  Jen mi řekni pravdu, kde jsi byl včera?

Žárlivka❤️: S kamarádkou

Nešika😂🖕: Hailey?

Žárlivka❤️: Jak to víš?  

Nešika😂🖕: Takže ano

Nešika😂🖕: Jsem tam za chvíli, musíme si promluvit.  

Dále jsem už neodepisovala. Ještě ve mně byla trocha naděje, že si to všechno vymyslela, protože přece jen bych neměla věřit někomu koho ani neznám, ale tohle mi to vlastně potvrdilo. Bude tohle náš konec? Nepřeháním to? Ale na druhou stranu je to vážná věc. Vůbec nevím, co mám dělat. 

Vzhlédla jsem do nebe. Bylo krásně. Nebe bylo jako vymetený, slunce krásně svítilo. Proč to nemůže být takhle krásně i v mém životě. Shawn ho dělal krásnějším, ale vím vůbec jestli něco z toho, co říkal byla pravda? Ale třeba mi to nějak vysvětlí. Určitě k tomu měl pádný důvod. 

Jeho dům byl už asi jenom 5 minut cesty a mě se najednou začaly hrozně klepat ruce a moje nohy jakoby se proměnily v želé. V krku se mi objevil knedlík a já začala dost pochybovat o tom, že až ho uvidím, že něco řeknu. Vlastně se budu považovat za hrdinku, když tam jenom dojdu. 

Nádech, výdech. Uklidni se, teď na něj hlavně nezačni křičet hned, co ho uvidíš. Jen zůstaň v klidu. Počítej si do deseti. Setři si slzy a nahoď úsměv... Ne, úsměv ne ať ví, že není něco v pořádku. Což on už dávno ví, takže úsměv? ne! 

,,Tak a teď už zazvoním'' má klepající ruka vyletěla ke zvonku a pomalu ho zmáčkla. Nic se nedělo, zkusila jsem tedy zazvonit znovu a moje nervozita se zvedla ještě tak stokrát výš. 

,,Ahoj lásko'' vykoukla na mě usměvavá tvář Shawna. Úsměv jsem mu neopětovala a jen ho propálila pohledem. Všiml si toho téměř okamžitě. 

,,Co se sta-'' 

,,Kdy jsi mi chtěl do prdele říct, že jsi ženatý?!''