Maybe

twenty one

Pohled Perrie

,,Ahoj Perrie."  pozdraví mě Shawn. Vypadá úžasně, ještě lépe než na fotkách.
Ne, že bych se koukala..

,,Ahoj Shawne." odpovím mu s úsměvem.

,,Páni! Vypadáš nádherně! Jsi opravdu krásná." složí mi kompliment nacož začnu rudnout, proto radši sklopím hlavu.

,,Nech toho! Vzpomínáš, budu rudá jak rajče.."

,,Omlouvám se, ale ty jsi, prostě... Páni." vydechne Shawn a já konečně zvednu pohled. Uvidím tam rozpačitého Shawna s nervozním úsměvem.

,,Děkuji." usměju se.

,,Taky vypadáš úžasně." řeknu aniž bych si vlastně úplně uvědomila, co říkám.

,,Tak dík." uchechtne se.

,,Jdeme?" nastaví mi svou ruku, kterou ráda příjmu.

,,Jasně, ale kam?" zeptám se.

,,Projít se parkem a pak půjdeme třeba do Zoo?" navrhe a já přikývnu.

Oba se rozejdeme směrem park, ale já se ještě nenápadně kouknu ke Starbucksu a uvidím tam úsměvavého Alexe, který naznačí, že mi drží palce. Ústy mu naznačím Děkuji a otočím se zpět na Shawna. Jsem tak trochu nervózní, tak trochu víc. Dobře, doma jsem se skoro rozbrečela nervozitou.
Zvedla jsem pohled k Shawnovo tváři, abych zjistila, že jenom tak zadumaně kouká před sebe zatímco jdeme.

,,Nad čím přemýšlíš, Shawnie?" nedá mi to a i s úsměvem, co se mi usadil na tváři se zeptám. Sklopí pohled ke mně a já mohu vidět snad ty nejkrásnější oči na světě. Spolu s hnědou barvou mu tam plápolají jiskřičky štěstí a já můžu jenom tiše doufat, že to je alespoň z malé části díky mně.
Hah. Ne. Vůbec nechci být víc než kamarádka, vůůbec. 

,,Ale jenom jsem se zamyslel. Nic víc." odpoví jednoduše.

Fajn, to bysme měli. Nemáme si co říct a nastává to trapné ticho. Proč je to u psaní si s ním vždy jednodušší?
A kam se poděl ten egoistický Shawn?

,,Um aha." řeknu. Nevím, co jiného mám odpovědět. Nebyla chyba se sejít? Nebylo by lepší, kdyby jsme si jen psali? Nemám se prostě otočit a utéct za Alexem, který je určitě pořád u Starbucksu? Chci, tak strašně moc chci něco říct, něco udělat, ale nevím co. A taky mě trochu Shawnova krása obíra o slova, a co.

,,Perrie...." prolomí po chvíli trapné ticho Shawn čímž si získá celou mojí pozornost.

,,Anooo?" zeptám se nejistě. Kouknu se něj pozorněji a uvidím, že v jeho očích se mihne nejistota. 

,,Umm, ale nic." mávne nad tím rukou. Povzdechnu si a pohled sklopím na svoje boty. Nemáme si, co říct.  Jedna z nejhorších situací, a já ji prožívám se Shawnem. S tím klukem, co má ego výšky mrakodrapu. S tím klukem, se kterým si prakticky propíšu skoro každou noc? Ale teď? Známe se vůbec nějak? 

,,Je to jiný'' špitnu. Mrzní mě to, tak moc. Těšila jsem se, jak si to užijeme. Samozřejmě, vidíme se poprvé a jenom pár desítek minut, ale stejně. Dobrý pocit z toho rozhodně nemám. 

Shawn mi zmáčknul ruku trochu víc, věnujíc mi rychlý pohled. Nechápu ho, nechápu tohle všechno. S Alexem to bylo prostě jiné a to jsme se před schůzkou znali asi patnáct minut a já si s ním nepsala několik měsíců jako se Shawnem. A teď se Shawnem, klukem, co mám hodně ráda, jenom tak mlčím a nevím jak z toho ven.
Co mám sakra dělat? Utéct nebo zůstat? Zatím se spíše hlásím k té první možnosti...

,,Shawne, já...." najednou mě nenápadne nic, co bych měla říct abych se z toho vymluvila. Pořád tu je však možnost zbaběle utéct. Jenže kdybych utekla, co by se stalo potom? Shawn by se mnou už asi nemluvil a toho se opravdu bojím.

,,Já, já, si myslím....." odmlčím se ,že no, tohle je... Divné." odhodlám se konečně něco smysluplného říct.

,,Jo, já vím..." přikývne.  Tak a teď jsme se zase sekli. Trapné ticho opět nastalo.

,,Víš, možná bysme to měli nechat na jindy. Myslím, že to bylo moc unáhlené." kouknu se mu hluboko do očí. Jde v nich vidět, že to, co jsem řekla, ho očividně moc nepotěšilo. Hm, skvělé! Fakt úžasné! Co mám teď jako dělat?

,,Ty...'' odmlčel se, jakoby hledal ty správné slova zatímco já si začala nervózně kousat ret ,,Ty.. já.. já prostě nevím, jak se mám chovat, ale prosím nikam nechoď!'' zastavil se a zadíval se mi do očí. 

,,Vykopeš zpátky svoje ego? Víš je to něco, co na tobě fakt nenávidím, ale bez něho to prostě nejsi ty'' pousmála jsem se oplácejíc mu pohled. Bylo vidět, že zadržuje smích a v jeho očích se oběvily hravé jiskřičky. 

,,Jako bych nebyl úžasný i bez něho'' zašklebil se a já, protáčejíc oči, se zasmála. Možná už to teď bude v pohodě. 

,,Starý Shawn je zpátky!" řeknu radostně a lehce do něj drknu rameny. Zašklebí se na mě a opět se rozejde tahajíc mě za ruku sebou.

Nakonec to všechno nebylo tak špatné. Prostě to jenom chtělo chvíli na to, abysme to všechno překonali a trochu se rozmluvili. Taková ta začáteční nervozita. Se Shawnem jsme si užili skvělý den,dobře, sice to pořád nebyl ten Shawn s egem větším než nejvyšší budova na světě, ale nevadí, stejně to bylo skvělé.

,,Tady to stačí,domů už trefím sama." řeknu Shawnovi, když se vrátíme zpátky na místo srazu. Shawn jenom přikývne.

,,Dnešek jsem si moc užila. Nakonec to nebylo tak hrozné. Ale už se celkem těším na naše alter ego u našeho psaní." zasměju se. Spíš než smích to však připomíná páření postiženého lachtana.

,,To jo." taky se zasměje.

,,Víš, chtěl bych ti už docela dlouho něco důležitého říct...." podrbe se na zátylku. Já jen netrpělivě čekám, co z něj vypadne.

,,Povídej.." vyzvu ho. Zrovna se chystá něco říct, když v tom se otevřenou dveře od kavárny, ve kterých stojí Caaitline se svýma kamarádkama. Nejdříve se podívá na mě a pak na Shawna.

,,Eh, no, já si tak asi ještě něco zapomněla... Vrátíte se tam semnou?" řekne urychleně a podívá se na své kamarádky Lisu a Annu, které souhlasí a poté se společně vrátí do Starbucks.

,,Tak co jsi mi tedy chtěl?" zeptám se ho, když se oba vzpamatujeme z vyrušení mé sestry a jejich kamarádek.

,,To je teď jedno." falešně se usměje. 

,,Necháme to na jindy." dá mi pusu na tvář a pomalu se začne vzdalovat.

,,Ahoj." křiknu na něj ještě. Poté se otočím na patě a pomalým krokem si to razím domů.
To bylo divné!