Někdy se v životě stane to ,že se zamilujeme do někoho, do koho bychom opravdu neměli, jelikož už od samého začátku víme že ta láska nikdy nebude oboustranná, ale naše srdce si vždy udělá to co samo chce, a mi jsme na něj krátký. Srdce ví že trpí ale nemůže si pomoci, a náš rozum nic nezmůže ikdyby chtel..
A ten člověk o našich citech neví, protože kdyby věděl tak by nás už nechtěl ve svém životě, a tak raději mlcime, jelikož je lepší ho mít ve svém životě než ho tam nemít, to by nás bolelo víc než ten fakt že ho sice máme blízko vedle sebe a přitom tak daleko. Ale takhle ho můžeme alespoň obejmout když už nic jiného..... a hlavně tady být vždy když nás potřebuje a to nás alespoň trochu naplňuje, když nemůžeme mít to po čem bychom toužili ze všeho nejvíc a to je mít toho člověka v náručí a libat jeho rty až do svítání, ale o tom si můžeme nechat jen zdát, jelikož víme že se to nikdy nesplní.............
