Felix

Kapitola 1. - Novina

„Lee Felix, k tabuli!" rozřízl ticho, které doteď v zaprášené třídě panovalo, hlas učitele. Rozespale jsem zamrkal, protože mě jeho předchozí monotónní výklad téměř uspal. Pomalým krokem jsem se došoural k tabuli a měl co dělat, abych nezačal zívat.

„Oxoniový kation, vzorec, ihned!" štěknul po mně a já bezradně sledoval prázdnou tabuli. Neměl jsem ani ponětí, co po mně vůbec chce. Místností se ještě bezmála minutu neozvala ani hláska, než jsem byl s pětkou poslán zpět do lavice.

S povzdechem jsem se začal rozhlížet po třídě. Mí spolužáci byli různorodí, každý vypadal jinak a přesto byli skoro stejní. Jen já jsem z davu vyčníval svýma šikmýma temně hnědýma očima a celkově asijským rysům. Agresivně jsem si prohrábl vlasy, štvalo mě to, nerad jsem vybočoval z řady až takhle moc. Přál jsem si být někde jinde, tam, kde jsou mi lidé podobní a já se za sebe nemusím stydět.

Po příchodu domů jsem chtěl, jako každý jiný den, odejít do svého pokoje a odpočinout si. To by ale na mě nemohli v obýváku čekat oba mí rodiče se zvláštně vážnými výrazy ve tvářích. „Felixi, pojď sem za námi a posaď se." ozval se lehce přiškrcený hlas mé matky. Co se stalo?!

Mlčky jsem se usadil do křesla naproti nim a kývnutím hlavy je vyzval k tomu, aby mluvili. „Víš, zlatíčko," promluvila opět ona. Otec mlčel. „budeme se stěhovat." Přemýšlel jsem, proč se tvářila jak hromádka neštěstí. Vždyť je to jen stěhování. Posuneme se maximálně o dvě stě kilometrů severně nebo jižně a tam zkysneme na dalších pár let.

Tok mých myšlenek přerušil tentokrát otec se slovy: „Stěhujeme se domů, Felixi, do Korey." Dech se mi zadrhl v hrdle. Do Korey? Teď už jsem matčino rozrušení chápal. Bylo to daleko, navíc, nikoho jsem tam neznal! Ihned mi na mysli vytanulo mé dnešní přání společně s obličeji některých mých spolužáků. I přesto, jak jsem to tu ve skutečnosti nesnášel, jsem pryč nechtěl!

Utrápeně jsem k nim vzhlédl. „Je... Je to nutné?" snažil jsem se udržet svůj hlas pevný. Synchronizované přikývnutí mi potvrdilo, že odpor nemá žádnou cenu. Zvedl jsem se a chystal se odejít do pokoje, když tu mě otec oslovil znovu: „Začni si balit co nejdřív, pokud možno ihned, zítra odlétáme." na moment se odmlčel a pak se pousmál. „Teď už budeš plnohodnotný Lee."

*****

Rozzuřeně jsem za sebou práskl dveřmi. Plnohodnotný Lee?! To sotva. Jako by snad záleželo na tom, jestli jsem Lee z jednoho státu nebo z druhého. Byl jsem neskutečně vytočený. Rozplácl jsem se zády na svou neustlanou postel a dlaněmi si promnul oči. Neměl jsem vůbec chuť začít něco balit. Zadíval jsem se na strop, který jsem měl polepený různými plakáty. Na mnohých z nich byli slavní lidé různého typu. Pousmál jsem se. Tam, v Korey bych mohl mít větší šanci na to, splnit si svůj bláhový dětský sen.

Náhle plný energie jsem se prudce zvedl z rozházených peřin a téměř doběhl ke svému psacímu stolu. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel jednu z jeho zásuvek. Vytáhl jsem z ní štos několika papírů, které jsem si začal s nostalgickým pohledem prohlížet. Šlo o moje dětské kresby, o obyčejné človíčky jen z čar a kruhů nad kterými by většina lidí ohrnula nos. Já ale nekoukal ani tak moc na ně, jako na prostředí, kde byli. Stáli na pódiu, všichni do jednoho. Osvěcovaly je reflektory a každá z kreatur držela v baculaté ručce, jejíž prsty vypadaly jako buřtíky, zvláštní věc, která měla nejspíš býti mikrofonem. Po tváři se mi rozlil upřímný úsměv, byl jsem příšerný kreslíř! I přes to, jak obludně byla myšlenka ztvárněna, věděl jsem přesně, na co jsem myslel, když jsem ji přenášel na kus papíru.

Už když jsem byl jen malé dítko, odpovídal jsem na typickou otázku dospělých: „A čím bys chtěl být?" jen jediným způsobem. „Chci být slavný." Jim to ale nestačilo. „Jak slavný?" ptali se. „Chceš být zpěvák, herec nebo něco úplně jiného?" Vzhledem k tomu, že jsem u sebe stále nosil plastový pestrobarevný mikrofon, to muselo být jasné. Náhle jsem se napřímil.

Co se s tou hračkou vlastně stalo? Nepamatuji si, že bych ji vyhodil. Papíry jsem odložil vedle sebe na zem a s mírným zaskučením se postavil. Opřel jsem se dlaněmi o desku stolu a zadíval se na jednu z mála fotografií, které jsem tam měl. Na téhle jsem byl jako vážně maličký, mohli mi být tak tři roky. A co jsem držel v ruce? Onen mikrofon. Vzal jsem rámeček do ruky a otřel z něj prach pomocí rukávu mého trika. Naposledy jsem se usmál na malého Felixe s mikrofonem a pak jsem se pustil do balení.

_____________________

Tak tedy dnes opět zdravím :D

Přijde mi blbé, nechat vám tu k nakouknutí jen ten prazvláštní prolog, který vám o příběhu nic nepoví, takže tu máte i první kapitolku ^^

Vydávání bude silně nepravidelné, znám se, ale doufám, že vám nějaké to čekání úplně překážet nebude :)

A v příští kapitolce se přesuneme rovnou do Korey ^^

DragonFly