Někde v Austrálii, poblíž Sydney, žije Felix, mladík asijského původu, vychovávaný rodiči katolíky. I když mu nikdy nikdo z místních neublížil, cítí se v jejich okolí zvláštně. Přijde si jiný, jakoby do této společnosti nepatřil.
Přítrž tomu učiní a...
Stál jsem u prosklené stěny mého pokoje a sledoval všechna ta světla. Noční Seoul vypadal v záplavě poblikávajících fosforeskujících nápisů, jako vystřižený z nějakého kouzelného světa. Podívali jste se doleva a vaše oči téměř oslepil záblesk jedovatě zeleného neonu, odvrátili jste se vpravo a vtáhla vás do sebe něžná fialová.
Určitě by bylo nesmírně zajímavé procházet se tam dole, mezi všemi spěchajícími lidmi, kteří odsud shora vypadali jako malé tečky slévající se v jednu velkou neforemnou masu. Já ale dával přednost tomuto nestydatému pozorování všeho a všech bez sebemenších výčitek.
Na ústech jsem vykouzlil jemný úsměv, když jsem svým zrakem doputoval až k parku, kde jsem dnes potkal WooJina. Náhle mi přišlo, že se to všechno stalo už dávno a ne před pár hodinami. Rukou jsem nevědomky sjel ke kapse kalhot, kde se stále nacházel můj mobil a začal bojovat s myšlenkou, ozvat se WooJinovi.
Nemusel jsem se ale rozmýšlet dlouho, protože zařízení pod mou rukou začalo zběsile vyzvánět a žádat si mou pozornost. Urychleně jsem si ho strčil před obličej a dezorientovaně zamžoural na jasný display, který prozařoval potemnělou místnost jako pochodeň. Do očí mi div nekřičelo WooJinovo jméno a já si říkal, zda je ten chlapec mág a umí číst myšlenky nebo si ze mně jen Ten nahoře dělá dobrý den.
Ať už to bylo tak či onak, hovor jsem zvedl a i když to mladík na druhé straně nemohl vidět, usmál jsem se.
„Ahoj, WooJine. Neviděli jsme se dvě hodiny, to už se ti po mně tak moc stýská?” nemohl jsem si odpustit žertovnou narážku na skutečnost.
„Ahoj Felixi!” ozvalo se hned na to s hlasitým smíchem. „Samozřejmě, nedokážu už bez tebe žít, lásko moje!”
To už smích neudržel ani jeden z nás. Nad absurditou situace se vznášela klidná aura pohody a já se po dlouhé době cítil opravdu dobře.
„Copak jsi potřeboval?” nadhodil jsem mile a čekal, až se z WooJinova hlasu vytratí poslední známky hlasitého smíchu.
„Já? Já něco pot… Ajo vlastně! Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěl jít zítra se mnou a s klukama ven. Však víš, abys poznal někoho dalšího a hlavně aby ses seznámil s okolím!”
Sarkasticky jsem se uchechtl, ale mou účast mu potvrdil.
Hned na to jsme se rozloučili a já mobil odhodil na postel, dál na něj nedbaje.
Znovu jsem svůj pohled upřel z okna a tiše si povzdechl. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou a vydal se do koupelny, do které vedly nenápadné dveře přímo z mého pokoje.
Vešel jsem dovnitř a shodil ze sebe veškeré oblečení.
Vstoupil jsem do sprchového koutu a zapnul vroucí vodu, jež jsem nechal volně stékat po mém těle. Dal jsem volný průchod všem myšlenkám a jen tam stál, bez pohybu.
Rukama jsem se opřel o stěnu před sebou a nechá na nich veškerou váhu svého těla. Bál jsem se. Bál jsem se jakéhokoli kontaktu s okolím. Nebyl jsem na něj zvyklý a teď? Měl jsem možnost mít konečně kamarády.
Přeci tu šanci jen tak nezahodím, že?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
_______________________ Krásný večer přeji! <3 Jelikož byla tento týden kapitolka kratší, rozhodla jsem se napsat ještě jednu o podobné délce ^^ Zároveň tu máte i další ilustraci, tentokrát vodovkovou, která zabrala pouhých pár minut, ale vystihuje situaci, ne? ^^
