Někde v Austrálii, poblíž Sydney, žije Felix, mladík asijského původu, vychovávaný rodiči katolíky. I když mu nikdy nikdo z místních neublížil, cítí se v jejich okolí zvláštně. Přijde si jiný, jakoby do této společnosti nepatřil.
Přítrž tomu učiní a...
Po několika málo minutách cesty jsem opět stál tváří v tvář vysoké budově. Nešlo mi na mysl, jak jsem jí mohl být tak blízko a přes to ji přehlédnout. Sám nad sebou jsem pokroutil hlavou a otočil se na WooJina, který s výrazem plným úžasu stál vedle mě.
„Co tak koukáš?” zeptal jsem se ho s úsměvem. On jen tiše sledoval všechna ta okna, která se třpytila ve večerním slunci. Rozhodl jsem se ho ještě chvilku nerušit.
„Hej… Hej! Felixi! Halo, jsi tu? Vnímáš mě?” křičel na mě WooJin a hyperaktivně poskakoval kolem mě rukama divoce máchaje, jako by se snažil vzlétnout.
Jen jsem mu pokynul a naznačil mu, ať tedy mluví. On mi ale jen strčil pod obličej mobil s odemknutým displayem, u nějž na mě vesele poblikával nový kontakt nesoucí mé jméno. Opatrně jsem si zařízení od WooJina převzal a několika naučenými kliky jsem zadal své telefonní číslo do kolonky, kam patřilo, načež jsem kontakt uložil.
Když si WooJin telefon bezpečně uložil do kapsy, opět na mě shlédl. Nervózně jsem se pod jeho pohledem ošil a čekal, co z něj vypadne.
„A co já?” řekl s žertovným podtónem, „Ty moje číslo nechceš?”
Ihned jsem se za sebe zastyděl a jal se vytáhnout pro změnu můj mobil. Za pár vteřin už jsem měl kontakt na mého, dá-li se to tak říct, nového kamaráda.
„Myslím, že k tobě hodně brzy přijdu na prohlídku,” řekl zvláštním, zamyšleným tónem. „návštěva toho synonyma luxusu za to stojí…” tiše, jakoby sám pro sebe dokončil větu.
Pak náhle znovu ožil.
„Panebože, to už je tolik?! Budu muset běžet! Ozvu se a někdy se zase sejdeme, co ty na to?”
Ani nečekal na odpověď a už zmizel bůh ví kam. Nad jeho chaotickou reakcí jsem se upřímně pousmál a sám se jal zjistit, kolik že je hodin. Zhrozil jsem se. Kdy stihly uplynout čtyři hodiny?! Rychle jsem se otočil a vběhnul do haly, do výtahu a poté, co jsem po několika nekonečných minutách dojel do požadovaného patra, jsem, pomalu až rychlostí světla, vpadnul do bytu, zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně celou plochou zad.
Hned na to jsem musel čelit rozhněvanému pohledu mojí matky. Zhluboka jsem polkl a sklopil pohled.
„Kde jsi jako byl?!” vyjekla. „Ani jsi nikomu nedal vědět, kde se touláš! S otcem jsme mysleli, že ses ztratil! S kým ses vůbec coural a kde?!”
Vyděšeně jsem ji sledoval a čekal, kdy na mě přestane ječet. Po chvíli už jen stála a tiše supěla, div jí z uší nestoupala pára, jako nevrlému drakovi. Opatrně jsem přešlápl z nohy na nohu a jal se jí odpovědět.
„Byl jsem v parku a v kavárně, s WooJinem, brzy ho určitě poznáš, pozvu ho na návštěvu. A omlouvám se, zapomněl jsem si přehodit SIMku.”
Neupřímně jsem se na ni usmál a proklouzl okolo ní. Vzal jsem to přes kuchyň, kde jsem si ukradl něco málo k jídlu a hned na to jsem odešel do svého pokoje.
Hned, co za mnou zaklaply dveře, jsem si oddechl. Přežil jsem!
______________________
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zdravím! ^°^ Zajímalo by mě, zda by vás u příběhu zaujaly podobné ilustrace, samozřejmě k tématu! :) (Tahle byla hotová během asi 20ti minut, tak omluvte nepodobnost)
Zároveň moc děkuji, nečekala jsem, že se bude Felouš tak moc líbit, jste úžasní! <3
Kapitolka je trochu kratší než obvykle, ale chtělo se mi to useknout už tu :p
