Felix

Kapitola 7. - Úsměv

Tajemný mi ale hned na to oči odkryl a stanul přede mnou. Po chvilce mžourání do ostrého slunečního svitu se mi konečně podařilo na něj zaostřit. Byl to Woojin. Úlevně jsem se směrem k němu usmál a na pozdrav pokýval hlavou.

„Pořád čekám na den, kdy začneš konečně víc mluvit." pousmál se Woojin.

„Známe se dva nebo tři dny, Woo... A buď v klidu, nezačnu!" neodpustil jsem si sarkasticky mířenou narážku.

Hned na to mi na rameni přistála malá rána, která značila, že je všechno mezi námi v nejlepším pořádku. Pomalým krokem jsme vyrazili do spleti ulic, někam, kde pravděpodobně ležel park, kde jsme se měli sejít s jeho přáteli.

Žaludek se mi sevřel nepříjemným pocitem a já se pod ním ošil. Bohužel, mých pohybů, za které by se nemusela stydět kdejaká břišní tanečnice, si všiml i Woojin, jenž si mě podezřívavě změřil pohledem.

„Děje se něco, kámo?" zeptal se se starostlivostí v hlase, jakou jsem u něj do této chvíle nikdy neslyšel. Překvapeně jsem se na něj ohlédl a s pozdviženým obočím odpověděl:

„Ne, neboj, jsem v pohodě. Jen... Trochu se bojím." WooJin hned otevřel pusu, ale já ho nenechal mě přerušit a pokračoval jsem dál. „Co když mě tví kamarádi prostě nevezmou? Děsí mě, že mě poníží nebo tak něco..." druhou větu jsem dodal spíš šeptem.

Náhle jsem zaznamenal, že Woojin už vedle mě nejde. Sám jsem zastavil a otočil se na patě, jen abych ho našel. Bez jeho pomoci bych se tu ztratil. Zjistil jsem, že s rukama založenýma na hrudi stojí asi tři metry ode mě a skepticky si mě prohlíží.

„Jo, myslím, že tě budou nenávidět," řekl a mně ztuhla krev v žilách. „jsi totiž hezčí, než oni. Takže tě buď budou balit nebo budou ze začátku trochu nepříjemní." dodal se smíchem.

„Děláš si ze mě prdel?!" kníknul jsem asi o oktávu výš, než byl tón, kterým jsem běžně mluvil. „Tohle už mi nedělej!" postěžoval jsem si ještě ublíženě, došel k němu a trošinku ho dlaněmi strčil do hrudi.

On se hraně v obrovských bolestech div nesložil na chodník, na tváři široký upřímný úsměv.

--------------

V momentě, kdy jsme vkročili do parku se mé obavy vrátily. Přišel jsem si najednou zranitelný. Měl jsem co dělat, abych se neskrčil Woojinovi za zády, jako malé dítě. On můj strach nejspíš vycítil, protože mi na podporu stiskl rameno.

„Opravdu se nemáš čeho bát, nepokoušou tě. Mám je rád. A oni tebe budou mít určitě taky, jsou to paka." nenuceně se usmíval, už jen když o nich mluvil. Asi je měl opravdu rád.

„Ale teď už pojď," pokynul mi náhle. „tamhle sedí a už si na nás ukazují, jako bychom byli pár." dodal.

Oba jsme se na sebe kriticky podívali a ve stejný moment zavrtěli hlavou. Hned na to jsme se šíleně rozesmáli. Doufal jsem, že jeho kamarádi budou podobní, jako je on.

Vykročili jsme k nim a já se s každým malým krokem snažil někde najít mou hluboko schovanou a ztracenou odvahu, které se ven nechtělo ani kdyby ji mučili, asi. Ušklíbl jsem se nad vlastními myšlenkami a zhluboka se nadechl. Přestal jsem poslouchat svoje nutkání utéct.

______________________

Zdravím c:

Moc se omlouvám, že kapitola nepřibyla tak dlouho, ale poslední dobou se necítím zrovna nejlépe. Proto nejspíš  i ta dnešní stojí dost za prd...

Ale moc moc vám děkuji, jste úžasní, dokonalí a já nevím, co ještě! Prostě lásky! Felouš má přes 200 reads! To je pro mě neskutečné číslo c: