Felix

Kapitola 8. - Útěk

Neúmyslně jsem zkrátil své kroky a s neodbytným strachem jsem následoval WooJina. Byla otázka jen pár vteřin, než jsme dorazili ke skupince chlapců na lavičkách, ale mně to přišlo jako roky. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně, čemuž jsem se snažil zabránit tím, že jsem si je začal mnout.

„Ale ale, kdopak nám to konečně dorazil? A dokonce s novou roštěnkou!"  ozvalo se náhle z hloučku kluků a já jen zmateně zamrkal. Roštěnkou? Tím jako myslel mě?! Vůbec jsem se nepozastavil  nad tím, že místo korejštiny použil angličtinu. Woo jim asi řekl o mé jazykové bariéře.
Otočil jsem se na WooJina a s prosebným výrazem jsem ho beze slova poprosil o to, aby svého kamaráda nějak uklidnil.
„Nech toho, Chane, Felix ti do postele neskočí-"
ušklíbnul se Woojin a já si jen afektovaně povzdechl. Kam jsem se to zase dostal?
Než jsem se ale stihl začít litovat, jeden z přítomných cizinců se zvedl a spěšným krokem došel až ke mně. Zvedl jsem k němu nedůvěřivý pohled a stejně jsem si změřil i jeho dlaň, kterou natáhl mým směrem. I když byl skoro stejně vysoký, možná i o pár centimetrů menší, jistým způsobem jsem z něj neměl dobrý pocit. I tak jsem ale jeho ruku přijal, protože jsem nechtěl vypadat, že jsem nevychovaný a bez způsobů.
„Jsem JiSung, těší mě! Ty jsi Felix, že? WooJin o tobě mluvil na chatu."
usmál se mile a jen lehce stiskl mou dlaň. Byl jsem mu vděčný, že mi ulehčil představování, tak jsem jen s malým, ne úplně upřímným, pousmáním kývl a stisk mu stejnou silou oplatil.
„Z Chana si nic nedělej-" pokračoval JiSung najednou, „má jen rád hezké lidi a občas to dává najevo až moc a až příliš hulvátsky..." uchechtnul se a otočil se přes rameno ke zbytku skupinky.
Opět jsem mu odpověděl jen pokýváním a s odporem se nechal zatáhnout do chumlu, kde jsem ihned stál v centru dění a co bylo ještě horší, byl jsem středem veškeré pozornosti. Postupně jsem přetrpěl veškeré představování, které mi bylo stejně k ničemu, protože mi z hlavy jejich jména vyklouzla stejně rychle, jako se tam dostala.
V tuhle chvíli se pro mě stalo celé setkání naprosto nezajímavé a zbytečné, protože WooJin se bavil s jedním z chlapců, přičemž to, o čem se bavili byla naprostá blbost, a vlastně, témata všech ostatních byla úplně stejně beze smyslu a já už se pomalu odhodlával k tomu, jít domů.
Na moment jsem se pohroužil do myšlenek a vzpomínal na své mládí v Austrálii. Před očima se mi začal promítat můj první den ve školce, škole, to, jak jsem nezapadal. Tiše jsem se uchechtnul, jen sám pro sebe. Doufal jsem, že tady se to změní, aspoň trochu. Bohužel jsem se drasticky zmýlil. Chyba nakonec asi nebyla v distancování europoidních Australanů, ale ve mně samotném. Maminka mi odmalička říkala, že jsem úžasně samostatný s nepotřebuju ničí pozornost, ke hraní si vystačím sám a jsem i netypicky šikovný. Tehdy jsem na to byl pyšný.
Zvedl jsem hlavu, když jsem vedle sebe ucítil něčí bezprostřední blízkost. Moje oči se setkaly s temně hnědými studnami, které patřily chlapci, jehož jméno jsem vypustil stejně jako těch ostatních. Pečlivě si mě prohlížel, až jsem si přišel jako pod rentgenem. Nervózně jsem se ošil a uhnul pohledem skoro hned, co jsem si uvědomil, jsk hluboký jeho zájem o mě je.
Sebral jsem v sobě veškerou svou hrdost a odvahu, načež jsem rychlými kroky vyrazil k WooJinovi a ne zrovna milým a zdvořilým způsobem mu tak přerušil právě probíhající rozhovor. Upřímně, radši bych se bavil už i s tím Chanem, nebo jak se jmenoval, co si tahá hned všechny do postele, než s chlapcem s pronikavýma očima.
Abych nelhal ani sobě, jeho pohled, který se mi zarýval až do morku kostí, mě upřímně děsil. Nebyl to takový ten děs, jako když se kouknete na horor a pak vás mrazí jen z toho, že byste se měli pohnout a dojít si uprostřed noci sami na záchod. Tohle byl ten typ zděšení, kdy nevíte, co se sebou.
Hraně jsem se usmál na WooJina a se stejně falešně nespokojeným hlasem jsem mu řekl, že už musím jít, že mě rodiče shání kvůli nějakým soudním formalitkám. Jak jsem čekal, Woo mi to sežral i s navijákem a ještě mi popřál hezký zbytek dne poté, co se ujistil, že se jako minule neztratím.
Spěšnými kroky jsem odešel, se zbytkem mladíků jsem se ani nerozloučil, nepovažoval jsem to za nutnost. Stejně už je pravděpodobně nikdy nijak blíže nepotkám.
Pro sebe jsem se pousmál, když jsem uviděl dveře kavárny, kde jsem se WooJinem seznámil. Na moment jsem se zastavil a koketoval s myšlenkou, že bych se zastavil na čokoládu, kterou jsem měl o předešlé návštěvě, ale nakonec jsem to zavrhl a bez dalšího zdržování jsem div neutekl domů.

Zdravím!
Kdy že jsem to vydala poslední kapitolu? Někdy v září?
Ups, stydím se za sebe-
Každopádně mám po úžasně uvolňující pauze, což znamená, že pravděpodobně začnou kapitoly opět vycházet. Ne sice nijak výrazně často, ale půlroční prodlevy už by to být neměly 🌝

Takže vás všechny znovu vítám u Felixe a obecně u mě!✨

- jinak budu pravděpodobně přepisovat před recenzí všechny kapitoly, takže se neděste náhlého spamu, hehe🤪
- a kdybyste někdo věděl o otevřených recenzích (aby braly kpop ofc), dejte vědět!💛