Felix

Kapitola 2. - Domov

Po celou dobu letu, který trval bezmála 19 hodin, jsem usilovně přemýšlel. Tedy, usilovně... Chvílemi jsem uvažoval nad tím, proč mají tygři pruhy, takže tak horké to zase nebylo. Přesto jsem nezamhouřil oka, což se na mně po přistání náležitě projevilo. Zíváním jsem si málem roztrhl ústa od ucha k uchu a oči ne a ne zůstat otevřené.

Nebylo tedy divu, že jsem cestu z Incheonu do centra Seoulu, kde jsme podle otcových slov měli byt, celou prospal. I když trvala jen necelé dvě hodiny, já se po příjezdu k budově, jejíž část se měla stát naším novým domovem, cítil mnohem lépe než předtím.

Vystoupil jsem z vozidla a rozhlédl se. Málem mi až vyrazilo dech to, jak moc odlišné od Austrálie to tu bylo. Všude okolo byli lidi. Mraky lidí. Divil jsem se, že mě nestrhli jako vlna a neodnesli s sebou někam do neznáma, kde bych se jistojistě ztratil. Můj orientační nesmysl totiž mluví sám za sebe. Zhluboka jsem se nadechl a do rukou popadl nejbližší z menších zavazadel, která jsme vezli s sebou letadlem. Popošel jsem několik kroků mimo střed ulice, abych nezavazel všem těm spěchajícím osobám a rázem se ocitl tváří v tvář, pro mě téměř nekonečně, vysoké budově, na jejíž vrchol jsem nemohl dohlédnout, ať jsem se snažil sebevíc.

„Takže, tady teď budu žít?" pomyslel jsem si. Podvědomě jsem ucítil, že se vedle mě někdo postavil. Na příchozího jsem se ihned otočil a zjistil, že jde o mou matku.

„Tak co, líbí?" zeptala se mě s širokým úsměvem na rtech. Byla opravdu šťastná, byla zpátky doma. Já nevěděl. Netušil jsem, jestli se mi líbí budova nebo dokonce samotná Korea. Byl jsem v ní ani ne pět hodin, nemohl jsem to posoudit. Navíc to tu bylo tak moc jiné, než to, na co jsem byl do této chvíle zvyklý. Proto jsem v odpověď jen pokrčil rameny a vydal se dovnitř.

První problém nastal hned, co jsem do budovy vstoupil, protože vstupní hala v přízemí byla obrovská a množství našich věcí, které tam zatím donesli stěhováci, mi jen ještě víc ztížilo hledání výtahu. A tady nastal další problém, nevěděl jsem, v jakém patře máme byt.

Proto jsem zůstal bezradně stát a jen sledoval spěch všech lidí okolo, kteří na rozdíl ode mě tušili, co a kde mají dělat.

Na rameno mi dopadla čísi ruka. Rychlé mihnutí očima po neznámém a následné vyvléknutí z doteku byly činy, které jsem dělal, aniž bych o tom měl ponětí, byly to mé reflexy. Halou se ozval hlasitý smích, podle nějž jsem identifikoval, že osobou, jež se mě dotkla, byl můj otec. Mírně jsem se na něj zamračil, moc dobře věděl, že se mě někdo dotkne, když to nečekám, vyletím.

Nahlas jsem si povzdechl a došel zpátky k němu, protože mi zjevně nutně potřeboval něco sdělit. „Třicáté osmé patro, byt číslo sedm set čtyřicet devět." řekl jen a vzduchem už letěl svazeček klíčů.

Byl jsem otci vděčný, že se neptal. Věděl, že samotnému by mi zjištění toho, kde teď vlastně bydlím, trvalo mnohem déle.

Ještě několik minut jsem se proplétal halou ve snaze nic nerozbít a najít výtah. Nakonec se mi to povedlo a já s čistým štítem nastoupil a úlevně zmáčkl tlačítko s vyobrazenou trojkou a osmičkou. Kabina se s cinknutím zavřela a dala do pohybu. Vysíleně jsem se zády opřel o stěnu výtahu za mnou a oddechl si. Je to za mnou.

Z tranzu mě vytrhlo až opětovné cinknutí, které značilo, že jsem v patře, které jsem zadal. Do ruky jsem opět uchopil madlo kufru, který se celou dobu vezl se mnou a nejistým krokem vstoupil do ,zatím prázdné, chodby. Už i ta působila neuvěřitelně luxusním dojmem. Teprve teď jsem zalitoval, že jsem si vstupní halu neprohlédl lépe. „Ale co, času dost." řekl jsem si pro sebe a vydal se okolo jednotlivých dveří, hledaje ty s číslem 749.

Nakonec jsem tedy stanul před masivními dřevěnými dveřmi, které na sobě nesly zlatě vyvedenou číslovku. Nevěřil jsem, že se mi to podaří, ale na první pokus jsem trefil správný klíč a odemkl. Jakmile na mě dýchla atmosféra bytu, nebyl jsem schopen sebemenšího pohybu. Luxus a pro mě až nevyčíslitelná hodnota některých předmětů, to všechno bylo velmi silně patrné už v prostorné předsíni.

Nehodlal jsem riskovat hněv mé matky, takže jsem si ihned po vstupu dovnitř zul boty. Opatrně jsem našlapoval chodbou a nahlížel do každých dveří, které jsem potkal. Teď už jsem si opravdu nebyl jistý, jestli se mi tu líbí. Byl jsem zvyklý na domáckou atmosféru a útulnost, což tenhle byt naprosto postrádal. Jediné, co dával najevo byla cena.

Zavrtěl jsem hlavou a zavřel dveře od jedné z koupelen, která vypadala jako z nějakého královského paláce. Rozhodl jsem se najít svůj pokoj, protože jestli bude vypadat jako zbytek domu, co jsem zatím viděl, asi se odstěhuju.

Nemohl jsem ho ani za boha najít. To byla samá koupelna, pracovna, ložnice pro hosty, ale můj pokoj? Nikde. Zbývaly poslední dveře, musel být za nimi. S patrným strachem jsem je otevřel a zůstal stát s ústy dokořán.

____________
Krásný den ^°^

Tak tedy...
Přesně po týdnu je Felix zpět c:
Snad se bude kapitolka líbit! ^^

DragonFly