Felix

Kapitola 3. - Vůně

Do očí mě udeřilo ostré světlo, které rovnoměrně prostupovalo celým pokojem. Místnost byla na první pohled nesmírně vzdušná a, co mě překvapilo, působila neuvěřitelné útulně. Laděná do jemných krémových barev doplněná o nábytek ze světlého dřeva, evokovala dojem pravého domova. Co mě ale donutilo zůstat beze slova stát a jen fascinovaně zírat, byla stěna, která tam vlastně nebyla!

Místo ní tam bylo obrovské okno, jež nabízelo výhled na velkou část Seoulu. Opatrnými kroky jsem došel až k samému okraji pokoje. Měl jsem neuvěřitelné nutkání opřít se o sklo rukama a zamlžit ho svým dechem, ale neudělal jsem to. Bylo totiž dokonale vyleštěné a mně přišlo neuctivé ho ihned umazat.

Otočil jsem se čelem do středu místnosti a začal se více zaměřovat na jednotlivé detaily zařízení. Jemná precizní práce, která dominovala veškerému nábytku, byla velmi silně patrná. Měl jsem dojem, že jakmile po nějakém kusu jen lehce přejedu prsty, naruším tu táhlou vrstvu křehkosti, která jej obalovala. Zhluboka jsem se nadechl. Můj pokoj působil úplně jinak než zbytek bytu.

Domácká atmosféra, která v něm panovala, kontrastovala až agresivním způsobem s ostatními místnostmi, kde převládala luxusní, avšak strohá, použitelnost.

Ta lehkost a jemnost mi prostě a jednoduše učarovala. Najednou jsem si byl jistý, že až tak moc špatné to tu nebude. S nově nabitým optimismem jsem se rozhodl vyrazit do ulic a trochu prozkoumat okolí. Můj orientační smysl, který byl pod bodem mrazu, jsem se pro jednou rozhodl ignorovat.

Propustku od rodičů, společně s několika tisíci wony, které jsem si spěšně strčil do kapsy, jsem získal poměrně snadno. Prý bych jim stejně moc nepomohl. Nad tím jsem se jen pobaveně ušklíbl, už jsem byl na jejich kritické poznámky zvyklý.

Až příliš pozdě mi došla docela podstatná informace. A to ta, že neovládám Korejštinu. Tedy aspoň ne na té úrovni, která by byla schopna mi pomoct. Zvládal jsem jen pár základních frází.

To už jsem ale, bohužel pro mě, stál uprostřed neznámého parku enormní rozlohy.

Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu a přemýšlel, jak se z téhle situace dostat živý, zdravý a při penězích.

Rozhlédl jsem se okolo sebe a mou pozornost upoutala na první pohled nevýrazná budova, v jejímž přízemí se zjevně, dle cedule pověšené na štítu, nacházela kavárna. Ihned jsem vyrazil jejím směrem a během minutky už vstupoval dovnitř. Ihned mě ovanula příjemná, jemně natěžklá vůně čerstvě mleté kávy a sladký podtón zákusků.

Doufal jsem, že by tu mohli zaměstnávat nějakého středoškoláka. S tím bych se totiž teoreticky mohl domluvit anglicky. Bohužel, pro mé neštěstí se za pultem objevilo drobné tělo, na první pohled vitální, stařenky. Ihned na mě spustila salvu korejských slov, ze kterých jsem nestihl nic pochytit.

Když jsem zůstal jen bezradně pomrkávat s viditelným zoufalstvím v očích, došlo jí, že se mnou se asi nedomluví. Ihned na to se ale děkovně usmála někam za mě, což jsem nejdřív nepochopil. Zpět do reality mě vtáhl silný stisk na mém rameni, pod kterým jsem se vyděšeně přikrčil a vyvlékl se z něj. Rychle jsem se otočil čelem k neznámému, který se ukázal jako o pár centimetrů vyšší chlapec, kterému na tváři vévodil nepříjemně překvapený výraz.

„Uhmm.. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." řekl lámanou angličtinou s omluvou vepsanou ve tváři. „V pořádku, já se omlouvám, že jsem tak vyletěl. Nejsem zvyklý na doteky." odpověděl jsem mu po menším zaváhání. Nebyl jsem si ani jistý, zda mi všechno rozuměl.

„Jsem Felix." natáhl jsem k němu ruku, tentokrát mluvě korejsky. „Woojin." odvětil mi s jediným slovem, na tváři široký upřímný úsměv. Hned na to se otočil na starou dámu za pultem a něco jí řekl, hned na to mi naznačil, že mám jít s ním, takže jsem ho následoval k jednomu ze zapadlejších stolků, kam jsme se následně oba usadili.

„Pochopil jsem dobře, že korejštinu příliš neovládáš?" ozvalo se od něj opět anglicky. Odpověděl jsem mu jen pokýváním hlavou, na slova nebyla nálada. Vzápětí se u nás objevila ona stařenka, kterou jsem potkal ihned po vstupu a před nás položila dva hrnky s kouřící tekutinou. Zmateně jsem nakrčil nos, nic jsem si neobjednal.

Přičichl jsem si k obsahu hrnku a musel se pousmát. Horká čokoláda. „Trefil jsem se?" ozvalo se od mladíka naproti mně. Zvedl jsem k němu oči a stydlivě přikývl. Když jsem si však všimnul, že obsah jeho hrnku je totožný, o poznání jsem se uvolnil.

Chvíli se okolo nás ozývalo jen pravidelné cinkání lžiček o stěny keramických hrnečků, ale nakonec to byl opět WooJin, kdo prolomil ticho. „Co tu vůbec pohledáváš, když neumíš korejsky? A jak to, že to neumíš, vždyť Korejec jsi, ne?" pobaveně jsem se ušklíbnul. Ten kluk je zvědavější než kdejaká slečna, kterou jsem znal.

Protáhl jsem si záda a spokojeně zamručel. Potom jsem se jal odpovídat na jeho otázky: „Jak bych to řekl. Tady jsem se octnul proto, že jsem se ztratil. Takže upřímně doufám, že mi potom pomůžeš dostat se domů." mrknul jsem na něj a pokračoval. „Co se týče korejštiny, nejsem místní, i když vlastně jsem. Rodiče jsou Korejci, ale já se narodil v Austrálii. Přiletěli jsme sem sotva dneska a já... Můj orientační nesmysl, jak vidíš, pracuje na plné obrátky." Na konci věty jsem se upřímně zasmál. Věděl jsem, že mi rozuměl sotva každé třetí slovo, ale to hlavní, zdá se, pochopil.

_____________________________________

Zdravím ^^

Tenhle týden je kapitolka o něco dříve, protože mě chytnul jakýsi záchvat psaní. I přes to nejsem na tuhle kapitolu vůbec pyšná, přijde mi, že se tam slova strašně opakují a děj jde zvláštně přes sebe :d

Každopádně už máme na scéně dalšího z kluků! :)

A vám všem moc děkuji za všechny votes a jedné úžasné slečně za krásné komentáře! Nečekala jsem, že by mohl mít Felouš takovýhle úspěch ^^ Jste úžasní!

DragonFly