Dvě kamarádky z Ameriky, každá z nás žije svůj život. Každá je úplně odlišná a jedinečná. Vše se může změnit. Nikdo totiž nedokáže určit jak se máme cítit, co máme řešit a co ne. Normální život je mnohem těžší než ten pohádkový. Uvidíme jak se s tí...
Za drnčení budíku jsem se ráno probudila. Podívala jsem se na hodiny a střeštěně jsem vyvalila oči, protože jsem zjistila, že jsem zaspala. Chtěla jsem vylézt z postele, ale náhle jsem se ocitla na zemi. Rychle jsem se zvedla a hodila jsem na sebe černou dlouhou mikinu s kapucí a roztrhané džíny. Běžela jsem do koupelny nalíčila jsem se a v kuchyni si vzala croissant. Popadla jsem tašku, hodila jsem si ji přes rameno a nakonec jsem zvedla mobil z nočního stolku. ,,Brý ranko." rozlehlo se po celém domě. Tenhle hlas jsem poznala, slýchala jsem ho každé ráno a vlastně i celý den. Byla to má nejlepší kamarádka Lea. ,,Ahoj." zařvala jsem na ní a seběhla jsem schody, obula jsem si černé Conversky. Prohlédla jsem se, naposledy si upravila vlasy a nasadila jsem si své kulaté sluneční brýle. ,,Můžeme slečinko?" zeptala se mě Lea. ,,Jo můžeme, promiň zase jsem zaspala." Vyšli jsme ze dveří, zamkla jsem a vydali jsme se na autobusovou zastávku. ,,Neva už jsem si zvykla." usmála se na mě.
Na autobusovou zastávku jsme celkem dost spěchali, protože jsem zase zaspala. Celkem normálka. Najednou jsem se ocitla na zemi. Nechápala jsem co se to stalo. Podívala jsem se nad sebe a ruku mi podával nějakej fakt hezkej kluk. ,,Ahoj jsi v poho?" zeptal se mě starostlivě. ,,Jo, promiň nedávala jsem pozor, promiň že jsem do tebe vrazila." usmála jsem se na něj a přijala jsem jeho ruku a díky ní jsem se dostala zase na nohy. ,,Promiňte, ale spěcháme na autobus." Lea mě popadla a odtáhla mě na zastávku k autobusu. Nastoupily jsme do autobusu, sedli jsme si až úplně dozadu. ,,Co blbneš? Odkdy mluvíš, tak slušně?" zeptala jsem se Lei. ,,Ani já nevim, měla jsem pocit, že ho odněkud znám. Že je to někdo důležitý." odpověděla mi Lea. Přijde mi nějaká divná. Potom jsme si začaly povídat dokud nenastoupil ten strašně hezkej kluk. Byl úplně dokonalej a úžasnej. Měl delší rovné tmavě hnědé vlasy a smaragdově zelené oči. Na sobě měl černou koženou bundu, světle hnědé tričko, džíny a přes rameno zavěšený černý batoh. Najednou se vedle mě ozvalo: ,,Haloooooo!!!!!!" ,,Cccc, co cože ehmmmm. No emm co se děje?" zakoktala jsem na ní. Nějak jsem zapomněla, že Lea sedí vedle mě. ,,Máš novýho favorita?" ,,Asi jo, je fakt úžasnej!" řekla jsem omámeně. Jelikož byl autobus plný nezbylo mu nic jiného, než si sednout k nám. Já byla nadšením bez sebe. ,,Ahoj můžu si k vám sednout?" zeptal se nás. Chtěla jsem mu odpovědět, ale Lea mě předehnala: ,,Jasně." ,,Ok díky. Já jsem Elliot." představil se nám. ,,Já jsem Lea a tohle je Fran." když jsem slyšela své jméno, tak jsem na Elliota usmála. On mi úsměv oplatil. ,,Těší mě." řekl Elliot a potřásl si s Leou rukou. Zvláštně se na ní podíval. Vypadal celkem vystrašeně. Zbytek cesty jsme všichni mlčeli. Já jsem měla výhodu seděla jsem u okýnka a tak jsem se mohla dívat ven.
Když přišla naše zastávka, všichni jsme společně vystoupili. Lea vypadala celkem zaraženě, ale mě to ani nevadilo. ,,Nevěděla jsem, že chodíš na tuhle školu?" řekla Lea. ,,Jsem tu novej." ,,Do jakého ročníku chodíš?" zeptala jsem se. ,,Do druháku. Do 2F." ,,Tak to chodíte spolu do třídy." řekla s úsměvem Lea. Po chvíli se ozvalo: ,,Leo, jdeš už?" byla to Leina spolužačka. ,,Jo už běžím." zavolala na ni. ,,Sorry, ale už musím jít." a odběhla.
,,Tak asi půjdem." řekla jsem a vydali jsme se s Elliotem do třídy. ,,Jak ses vlastně dostal k tomu ,aby si studoval na Petersově škole?" ,,No, dlouhá story." Vešli jsme do třídy a já si sedla na své místo k oknu. Nejsem v téhle třídě moc oblíbená a tak sedím v každé hodině sama. ,,Můžu si k tobě sednout?" ,,Jo, klidně." a znovu jsem se na něj usmála. Po příchodu pana učitele začala hodina a už jsme se nemohli bavit. Je zvláštní, že jsem se zamilovala do kluka, kterého vůbec neznám. ,,Co vlastně děláš ve volném čase?" zeptal se mě Elliot. ,,Maluju, sprejuju grafity a poslouchám u toho hudbu. A ty?" ,,Hlavně čtu a hraju basketbal." ,,Víš o tom, že máme na škole basketbalový tým." podíval se na mě pohledem: co jako tím chceš říct? Pochopila jsem, že mě nechápe tak jsem pokračovala. ,,Jestli si alespoň trochu dobrej, můžou tě vzít a lehce si najdeš nové přátelé." ,,To je celkem dobrej nápad. A co na škole děláš ve volném čase?" ,,Nic zajímavýho. Moc lidí tu neznám, na žádné přednášky navíc nechodím, ani bych nechtěla, protože je tu vždycky někdo kdo tě může ponížit a rozeslat to po celé škole. Nestojím o to." ,,Přijdeš mi jako fajn holka, neměla by ses stranit, myslím si, že by si mohla být hvězdou na téhle škole." ,,Po tom moc netoužím. Mám Leu a pak partu s kterou chodím malovat a to mi úplně stačí." podíval se na mě, jako by něco chtěl říct, ale rozmyslel si to. Hodina skončila a my jsme se pomalu přesunuli do další učebny. Na půli cesty jsem Elliotovi řekla: ,, Naše třída je támhle. Já si potřebuju něco vzít ze skřínky." ,,Ok, tak já tam jdu. Kde sedíš?" ,,Ty se mnou chceš sedět pořád?" ,,Nooo, pokud ti to nevadí." ,,Ne neva. Tak já musím, abych stihla hodinu."
Šla jsem na záchod. Když jsem vyšla na chodbu zazvonilo, tak jsem spěchala. Neuvědomila jsem si to a vrazila jsem do pohledného kluka s dlouhými černými vlasy. Bylo zvláštní, že jsem ho tu nikdy neviděla. ,,Promiň." vyšlo ze mě a spěchala jsem ke skřínce a pak do učebny. Teprve až před dveřmi do chemie jsem si uvědomila, že jsem vlastně takhle prázdnou chodbu za ty dva roky nikdy neviděla. Zaťukala jsem a vešla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po skončení poslední hodiny jsem se vydala na oběd. Když jsem došla k jídelně přede dveřmi už stála Lea. ,,Tak už půjdeme?" zeptala se mě Lea. ,,Taky tě ráda vidím. Jo už půjdeme. Sorry na chodbě bylo hodně lidí, nemohla jsem se jimi procpat, ale už jsem tady. Co je dneska k obědu? Mám celkem hlad." řekla jsem Lee. ,,Promiň konec jsem nestihla." dodala. ,,Hmmmm." ,,To bylo hluboký." řekla sarkasticky. Společně jsme se vydali do jídelny, vystát frontu a najíst se né moc dobrýho jídla, ale alespoň něco. Po chvíli stání se na nás dostala řada. Kuchařka mi podala talíř s krevetovým risotem. Moc dobře to nevypadalo, ale poděkovala jsem. Když jsme byly kousek od pultu Lea řekla sarkasticky: ,,Mňam." Pak jsme si sedli k našemu stolu. Začaly jsme si povídat. Z naší konverzace nás vyrušil nějaký povědomý hlas. ,,Ahoj můžeme si k vám sednout?" Otočila jsem se a uviděla jsem Elliota a kluka do kterého jsem o přestávce vrazila na chodbě. Lea na mě posumky ukázala, že ne, ale já jsem jí nevnímala. ,,Jo jasně můžete, budeme rádi." Vedle mě si sedl Elliot a vedle Fran ten záhadný kluk. ,,Tohle je Lucas, je tu taky nový. Známe se už dlouho." řekl Elliot. ,,Ahoj já jsem Fran, promiň za to na chodbě a tohle je Lea." představila jsem nás před Lucasem. ,,Rád vás poznávám a nemusíš se omlouvat, nic to nebylo. Jen tak nikdo mě nesloží." řekl s úsměvem. Dlouho jsme si povídali, ale Lea se s námi moc nebavila. Nevíš co se stalo. Odešla jsem s Leou odnést talíře a rozloučily jsme se s Elliotem a Lucasem. Poté jsme se vydaly na zastávku, ale byly jsme tam moc brzy, tak jsme ještě chvíli čekali na autobus. Když přijel nasedli jsme až úplně dozadu jako při ranní cestě. Celou cestu ani jedna z nás nepromluvila.
Když jsme vystoupily rozloučily jsme se a každá se vydala svou cestou.
Celý týden se nedělo nic zajímavého, všechny dny probíhaly podobně jako tento jen s rozdílem, že nepřicházeli noví spolužáci.
