Dvě kamarádky z Ameriky, každá z nás žije svůj život. Každá je úplně odlišná a jedinečná. Vše se může změnit. Nikdo totiž nedokáže určit jak se máme cítit, co máme řešit a co ne. Normální život je mnohem těžší než ten pohádkový. Uvidíme jak se s tí...
Dneska jsem se vzbudila v Elliotovo objetí. ,,Dobré ráno." pošeptal mi do vlasů Elliot. Celkem jsem se ho lekla a tak jsem nadskočila. ,,Ty ses lekla?" zeptal se mě Elliot. ,,Trochu." Elliot se začal smát. Smál se strašně dlouho. ,,Seš v pohodě?" pořád se musel smát. ,,Zas tak vtipný to nebylo." řekla jsem a podívala jsem se na něj vážným pohledem. Chtěl něco říct, ale pořád nemohl popadnout dech. ,,Už musíme za chvíli jít." řekla jsem, ale on se pořád jen a jen smál. Tak jsem vstala a šla ke skříni. Otevřela jsem jí a vyndala z ní nějaké oblečení a šla jsem se převléct.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Poté jsem šla udělat snídani i pro Elliota. Vzala jsem si svou porci a šla jsem si sednout k počítači. Lekla jsem se, protože ke mě přišel Elliot a dal mi pusu na krk. Trochu to i šimralo. ,,Tady máš snídani a za chvilku tu bude Lea a budeme muset jít." ,,Zajímalo by mě co udělá až nás tu spolu uvidí." ,,Bude šílet." řekla jsem, rázem jsem začala zmatkovat: ,,Co budu dělat? Promiň, ale asi budeš muset jít pryč." ,,Ok, ale nejdřív si vezmu tričko a pak klidně vylezu i oknem, aby si neměla problém." Elliot si oblékl šedé tričko a černou mikinu. Přišel ke mě políbil mě a obejmul: ,,Tak za chvilku, mám tě rád." ještě jednou mě políbil a odešel. Rychle jsem si běžela zabalit učení, pití a prostě všechny věci do školy. Poté jsem šla do koupelny. Na řasy jsem si nanesla řasenku a na rty trochu tmavě červené rtěnky.
Z předsíně se ozvalo: ,,Ola, Frano!" Rychle jsem popadla tašku, obula jsem si adidasky a vyšla ven. Zamkla jsem a poté jsem řekla: ,,Hello, Leo." ,,Jdou s námi dneska kluci?" ,,Nevím o tom..." doufala jsem, že na mě nebude vidět, to co se stalo včera. Doufám, že Elliot něco nepoví Lucasovi. Mezitím jsme došly k autobusu. ,,Děje se něco? Vypadáš celkem smutně. Co Lucas, jaký je?" vypadala vážně smutně, nevím co se stalo nebo děje. Potřebovala jsem změnit téma. ,,Em...to....no....nevím." dostala ze sebe Lea. ,,Co se děje? Chceš o tom mluvit?" Celkem dlouho jsem čekala na odpověď. Vážně mě zajímalo co se jí stalo, nedokázala jsem přestat myslet na Elliota a na to co se stalo včera. ,,Nic se neděje, vážně. Neřeš to." Nevěřila jsem jí, nechtěla jsem, aby na mě byla naštvaná a tak jsem to raději nechala být.
Pak už jsme nasedly do autobusu a mířily do školy.
Do školy jsme vešly každá sama. Lea na mě asi byla naštvaná. Nevím co se jí stalo. Odpykala jsem si sedm hodin ve škole. Ani na jedné nebyl Elliot, nevím co se mu stalo. Poté jsem šla domu.
Rozhodla jsem se, že jsem už dlouho nic nenakreslila a tak jsem se pustila do lebky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nikdo se mi neozval. Mrzelo mě, že mi Elliot ani nenapsal a ani se neopovážil mi zavolat. Vážně mě to mrzelo.
Vzpomněla jsem si na Svůj minulý život. Nebyl moc skvělý. Celkem mě to zamrzelo a málem jsem se rozbrečela. Zapnula jsem si rádio a zrovna v něm hrála má oblíbená písnička:
