Pokračování příběhu ♥We are still brothers♥
____________________________________
Tři roky utekly od velké bitvy proti Khalíf, tři dlouhé roky utekly od doby co se Ruggero rozhodl odjet k toku řeky Amazonky aby urovnal spor vlkodlaků s domorodým kmen...
Na dnešní večer jsme měli naplánovaný třídní večírek. Když jsem přišla domů, rovnou jsem zamířila do koupelny. Shodila jsem ze sebe talár a šaty které jsem pod ním měla, abych si mohla dát horkou sprchu. Po dlouhé sprše jsem přešla ke svému teď už poloprázdnému šatníku a začala hledat vhodné oblečení na dnešní večer. Většinu svých šatů jsem již měla připravenou v kufrech, takže vybírání bylo poněkud lehčí. Po pár minutách mi do oka padly bílé kratší šaty s krajkovými detaily a džínová košile s krátkým rukávem, která byla stejně dlouhá jako šaty. Neváhala jsem a oblékla se. Chvilku jsem na sebe zírala do zrcadla, něco tomu chybělo. Pak jsem se zadívala na skříňku a uviděla béžovou čelenku se stříbrnými cvočky. Byla k tomu dokonalá. Boty jsem zvolila na větším podpatku, abych byla alespoň zdánlivě stejně tak vysoká jako Chris a lehce sem se nalíčila.
↓Ariel↓
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ahoj, neruším?" Do pokoje vstoupil Leo. „Jasně, že ne." „Zase jdeš s tím klukem?" Zamračil se. „Leo, prosím. Tohle jsme, probírali snad stokrát." Už od začátku neměl Chrise rád, měl pocit, že jsem Ruggera zradila. „Víš, co si o něm myslím, nevěřím mu." „Ale já mu věřím." Pokusila jsem se o úsměv. „Proč ty kufry?" Ukázal na zavazadla u mé postele. „Zítra s Chrisem odlétám do Londýna. O našem plánu v létě cestovat snad víš ne?" „Doufal jsem, že si to rozmyslíš." „Nerozmyslím." Podívala jsem se na něj nepříjemně. „Nemyslíš si, že je to vůči Ruggerovi nespravedlivé?" Vykulila jsem na něj oči, můj mozek nebyl schopný pochopit, jak to mohl říct. „Nespravedlivé? Opravdu si myslíš, že je to vůči němu nespravedlivé? A co by bylo spravedlivé? Jak dlouho bych se kvůli němu měla trápit? Jak dlouho bych měla čekat? Jestli si nevzpomínáš to jediné, co jsem si přála, bylo, aby se vrátil, aby mě obejmul. Tolikrát jsem ze spaní křičela jeho jméno, tolikrát jsem ho volala k sobě... Nepamatuješ, si kolik nocí jsem probděla? Kolik dnů jsem nevyšla z pokoje, jen aby nebyly vidět moje opuchlé oči od pláče? Za celé tři roky jsem mu nestála za jediný dopis, jedinou správu, že je v pořádku a živý. Pořád si myslíš, že je to vůči němu nespravedlivé?" Do očí se mi hrnuly slzy, bylo bolestivé na to vzpomínat. Vzpomínat na všechnu tu bolest, kterou jsem cítila každé ráno, když jsem se probudila a on v tom pokoji nebyl. Vzpomínat na noci kdy jsem se probudila z nočních můr celá zpocená, plakala jsem, volala jeho jméno, ale on tam nebyl, aby mě objal. Bylo těžké myslet na každou planou naději. Chvíli na mě jen zíral a pak se rozhodl něco říct. „Víš, že to nebyla jeho vina." „Ano a moje vina není, že chci jít dál." S těmi slovy jsem odešla. Nechtěla jsem tam zůstat, jen oživoval staré rány. Připomínal mi něco, na co jsem chtěla zapomenout.
Pomalu jsem vyšla před dům a vydala se cestou k Chrisovi.
Netrvalo to dlouho a stála jsem před jeho dome kde jsem ihned zazvonila. Objevil se ve dveřích s tím svým klasickým úsměvem. „Neměl jsem vyzvednout já tebe?" Zasmál se a naznačil, ať jdu dovnitř. „Já vím, promiň. Byla jsem hotová dřív." Nechtěla jsem mu o Leovi říkat, nemusel se tím znepokojovat. „Jsi v pořádku?" Zeptal se se starostí v hlase. „Jistě." Usmála jsem se. Pochopil, že i kdyby se něco stalo, nic ze mě nedostane. „Vezmu si mikinu a vyrazíme?" Kývla jsem a počkala na něj u vchodových dveří.
Na večírku:
Přišli jsme mezi posledními, všichni už byli v dobré náladě a značně si večírek užívali. Všude hrála hlasitá hudba, po stolech byl alkohol a někteří kouřili. No jednoduše se všichni bavili. „Půjdeme tancovat?" Zakřičel mi do ucha Chris. „Jasně." Křikla jsem zpátky, chytila ho za ruku a už jsem ho táhla přímo do středu parketu. Z rychlé písničky se náhle stal ploužák a já se ocitla v Chrisově náručí. „Vím, že jsi byla rozhozená kvůli němu." Zašeptal mi do ucha. Nechtěla jsem mu odpovídat, jen jsem zabořila svůj obličej do jeho ramene. „Promiň." Špitla jsem. „Neomlouvej se, nezlobím se. Vím, co pro tebe znamenal a proto chápu, že si občas ještě vzpomeneš. Pro mě je důležité, že jsi teď se mnou." Políbil mě. „Těším se, až zítra odletíme." Usmála jsem se. „I já, v Londýně na tebe čeká překvapení." Roztomile nakrčil, nos jako vždy když měl něco za lubem. „Jaké?" „Nepovím." „Prosím, prosím." Udělala jsem psí oči a donutila, ho se zasmát. „Slibuji, že se to zítra dozvíš." Dal mi polibek na čelo.
Celý večer jsme si užili. Něco málo jsme vypili, tancovali jsme, povídali jsme si s ostatními, jednoduše jsme se bavili. Domů jsem se dostala někdy kolem třetí ráno. Potichoučku jsem se dostala k sobě do pokoje a unaveně padla na postel. Po chvilce co jsem tam tak ležela jsem se přeci jen rozhodla se převléct.
Odlíčila jsem se, oblékla si pyžamo a lehla si do postele. Najednou jsem nebyla unavená, koukala jsem do stropu a přemýšlela nad vším možným. Teď bylo všechno perfektní. Maturita, rodina, kamarádi, já s Chrisem. Měla jsem vše, po čem jsem kdy toužila. Jediné co mě trochu rozrušovalo, byl dnešní rozhovor s Leem. Část mě věděla, že nemá proč se cítit provinile, že neudělala nic špatného, když šla dál, ale ta druhá si to vyčítala. To bylo, ale nejspíš kvůli tomu dnešnímu rozhovoru, vsugeroval mi to do hlavy. Musel, protože kdyby nebylo té dnešní konverzace byl by to další den kdy bych na Ruggera ani nepomyslela. Navíc prošvihnul moji maturitu, nebyl se mnou v tak významný den a já se měla cítit špatně? Blbost! Mou mysl začínaly pomalu ovládat představy Londýna, kde už zítra spolu s Chrisem budeme. Budeme se procházet kolem Big Benu a všech tě nádherných památek a já budu šťastná stejně jako dnes na večírku. Taky jsem pořád přemýšlela o tom překvapení, co pro mě Chris měl. Nic mě nenapadalo, ale věděla jsem, že to bude něco, co mi opět vyrazí dech. Má víčka těžkla a já se odebrala do říše snů abych byla připravená na zítřejší vlastně už dnešní cestování.
_____________________________________
Jak jsem slíbila tak jsem i udělala a proto tady máte dnešní druhou kapitolu :) Myslíte si, že Arieliny city ke Chrisovi jsou skutečné, a že opravdu už Ruggera nemiluje? ♥
