New Life! ▼DOKONČENO▼

32. kapitola - Nové útočiště

Nakonec Ziva objevila jednu zapadlou dřevěnou roubenku uprostřed lesů, která byla už nějakou dobu opuštěná, ale za to v dobrém stavu. Dali jsme si tašky do pokoje a já se na chvilku pozastavila nad výhledem z okna. Ze všech oken byly vidět pouze stromy, bylo to tak uklidňující. Pomalu mi začalo docházet, že za chvíli už všechno skončí. Nějaké to bříško už jsem měla taky díky rychlému vývoji dítěte a vše se vyostřovalo. „Nad čím přemýšlíš?" Objal mě zezadu kolem pasu Ruggero a svůj obličej zabořil do mých rozpuštěných vlasů. „Nad tím jak to rychle uteklo." Pousmála jsem se. „To není všechno, že?" Zamumlal do mých vlasů. „Vždycky mě prokoukneš. Jenom se bojím, že se něco pokazí. Nechci o tebe přijít." Otočila jsem se k němu a tím ho donutila se na mě podívat. „Neztratíš mě, už nikdy. Za chvíli to skončí a jediná věc, o kterou se budeme starat bude příchod toho malého drobečka." Vzal mou dlaň do té své a políbil mi hřbet mé ruky. „To je další věc, z které mám strach." Objala jsem ho. „To je ta poslední, které by ses měla bát. Budeš skvělá máma tím jsem si už teď jistý. Dáš tomu malému všechnu tu lásku, kterou bude potřebovat, dáme mu domov." Políbil mě do vlasů. „Miluji tě." Zašeptala jsem. „Miluji tě." Vtáhnul mě do dlouhé polibku. „Ale teď musím jít pracovat." Věnoval mi ještě rychlý polibek na tvář a zmizel.

Pohled Ruggera:

Celé se to začalo vyostřovat a já čím dál víc věřil předtuchám, které měla Ziva. Ano je pravda, že předtuchy se mění dle rozhodnutí člověka, ale stále jsem doufal, že všechny ty špatná rozhodnutí co jsme s Ariel udělali představu našich třech krásných dětí neohrozí. Přesto, že jsem se tomu snažil stále důvěřovat jsem v kostech cítil, že přijde něco zlé. „Zdravím ve spolek." Pozdravil jsem všechny u stolu. „Připraven na jednání?" Usmál se Ardarel a já přikývnul. „Nejdříve bych velmi rád poděkoval Rodnymu, který se k nám připojil." Poukázal jsem na přítele jež zaujímal místo vedle mě. Rodnyho Veles označil za zrádce a pokusil se ho zabít i proto uprchnul zpět k nám a vymanil se z vlivu Zifery. „Jak jste asi pochopili nejsme v moc příznivé situaci. Na naší straně stojí Amazonky, Elfové a spousta čarodějů a neoficiálně tedy i Vlci, ale stále je to jen zlomek síly, který proti nám bude mít Veles." „Rád bych tě doplnil o zbývající živelná dvojčata." Zasmál se někdo za mými zády a já se otočil. „Marcusi, Theodore, Roso, Thomasi, Alyson, Austine tak rád vás všechny vidím." Usmál jsem se a hned je všechny objal. „Je pravda, že je tohle sice veliká pomoc, ale početní převahu nám to bohužel opravdu nedodá." Zkonstatoval Valcar. „S tím souhlasím, ale vaše schopnosti se budou zajisté hodit. Prosím, posaďte se." „Slyšeli jsme, že Atlantida se rozhodla jít oficiálně proti nám." „To jste slyšeli správně. Potom co se vlády ujal Zosimasův nástupce jsme neměli šanci navázat spojenectví." „Vlastně pro vás máme ještě jedno překvapení." Mrkla na mě tajuplně Rosa. „Tak sem s ním." Zasmál jsem se. „Tohle je Aquamarine, poslední žijící Zosimasův potomek. Následnice trůnu Atlantidy a jedna z posledních bytostí jejichž žilami koluje krev bohů." Do místnosti vstoupila vysoká dívka oblečená v dlouhých blankytně modrých šatech s různými ozdobami z mušlí. Blonďaté vlasy měla různě zapletené a v nich mořskou hvězdici. Postavil jsem se a mírně se poklonil. „Je mi potěšením. Jsem Ruggero, potomek Jupiterův." „Je mi ctí tě poznat." Oplatila mi poklonu. Na chvilku jsem se zadíval do jejích průzračně modrých očí. Viděl jsem v nich něco velmi povědomého, ale nedokázal jsem pojmenovat co to je. „Můj lid je povinen dodržet závazky k této alianci, jež dal můj otec. Jsme odvážný národ, bojujeme za našeho vládce i za vyšší dobro. Ovšem je nepřípustné aby vládce odmítl jít do války, která může rozhodnout o osudu celého kouzelného světa. A proto já Aquamarine, princezna Atlantidy, dcera Zosimasova a bytost s krví bohů znovu slibuji věrnost vaší alianci, slibuji oddanost svých vojáku i tu svou tobě." Z jejího monologu mi šel mráz po zádech. „Vážím si tvého slibu věrnosti. Stejně tak já slibuji oddanost tvému lidu, nepovedu vás do marného boje." Řekl jsem stále trochu zaraženě. Něco mi na tom nehrálo. Měl jsem pocit, že právě Aquamarine bude předzvěstí dalších problémů. „Ruggero!" Vtrhla do pokoje Tárí. „Co se děje?" Vyděšeně jsem na ni pohlédl. „Ariel.. Omdlela a vyskočila jí vysoká horečka, je doslova v jednom ohni." Podívala se na mě smutně. Bez jediného ohledu na ostatní členy aliance jsem se vydal za ní do pokoje. Ležela na posteli a všude po těle mě studené obklady. „Lásko, co se stalo?" Kleknul jsem si k ní a chytil jí za ruku. „Já nevím... To dítě ve mně se bouří, něco se mu nelíbí." Hlesla. To mě jen utvrdilo v tom, že s Aquamarine nebude vše v pořádku. „Neboj se, vyřešíme to. Teplota klesne, slibuji." Políbil jsem jí na čelo. Opět jsem si připadal tak strašně bezmocný, opět jsem neměl náš osud pevně v rukou a bylo si toho vědomo i to malé.

__________________________________________

Konečně nová kapitola! Tak jak se vám líbila? Co myslíte, že bude Aquamarine zač? Poradí si s tím vším Ariel s Ruggerem?

Otázka kapitoly: Máte už uzavřené známky? Pokud ne taky se teď učitelé snaží dohnat to co za posledního půl roku zameškali?
Nám se známky uzavírají v pátek a upřímně víc písemek během několika dní jsme nepsali za celé pololetí :D Občas mi přijde, že učitelé na ten konec roku trochu zapomínají :D

Miharu♥