New Life! ▼DOKONČENO▼

44. kapitola - Znovu sama?

„Je pryč." Vydechla jsem a pro jistotu se ještě několikrát rozhlédla. „Dokázali jsme to." Ostatní mě objali. „Jak je možné, že jsme ho zabili? Neměl se dostat před pohanský soud?" Zeptala jsem se. „Není mrtvý, jen jsme ho poslali právě před pohanský soud." Usmál se Matteo. „Jsme zase volní." Objala nás dojatě Rosa. „Musím za Ruggerem." Ostatní jen přikývli a Matteo nás přenesl.

Přenesl nás zpět k našim stanům, kde už čekala Ziva spolu s Ardarelem. „Kde je Ruggero?" Zeptala jsem se co nejrychleji. „Je ve stanu s Tárí." Usmála se Ziva a já se rozeběhla směrem, kterým ukazovala. Rozhrnula jsem plachtu a zůstala ztuhle stát. „Ariel.. Nechám vás o samotě." Usmála se Tárí a odešla. Ruggero ležel na provizorní posteli, hypnotizoval mě pohledem a stále se usmíval. Přešla jsem k němu a posadila se vedle něj na kraj postele. „Jak?" Přejela jsem prsty po jeho odhalené hrudi, kde už byly jen jizvy. „To díky Tárí." Posadil se a pohladil mě po tváři. „Zvládli jsme to." Zašeptala jsem a on mě schoval ve svém ochranářském objetí. „A všichni jsme živý." Políbil mě do vlasů. „Všichni ne." Po tváři mi stekla slza jako dnes už tisíckrát. „Kdo?" Podíval se na mě s bolestí v očích. „Zifera a Karol." Zašeptala jsem. „Byly by na tebe hrdé, udělala jsi všechno, co jsi mohla." „Ale nestačilo to, jsou mrtvé kvůli mně. Nedokázala jsem je ochránit." Znovu se mě začala zmocňovat všechna ta bolest. „Nejsou mrtvé kvůli tobě. Můžeš jít proti ledasčemu, ale ne proti osudu." Znovu mě pevně objal. „Měli bychom jít za ostatními." Otřela jsem si obličej a dlouze ho políbila. Přikývl a už ruku v ruce jsme se vydali za ostatními.

Za dobu co jsme byli pryč, stihla Sol okolí našich stanů vyzdobit lampióny a rozdělat oheň. Bylo to stejné jako, když jsme porazili Khalíf. „Holčičko." Rozeběhla se ke mně Donna a objala mě. „Kde je Kasi a malý Matteo?" Zeptala jsem se trhaně. „Hlídá je Sol s Dianou." Přikývla jsem a šla za nimi.

„Ariel, jak se cítíš?" Zeptala se Diana. „Je mi fajn." Pokusila jsem se o náznak úsměvu. „Kasi i Matteo spí." Ubezpečila mě Sol. „Děkuji vám." „Měla by ses rozloučit s Ardarelem." Připomněla mi Diana. „Vidíš, na to bych skoro zapomněla." Usmála jsem se a vrátila se k Ruggerovi, který už spolu s Ardarelem horlivě diskutoval. „Ariel, jsem na tebe hrdý." Prohlédnul si mě a následně mě objal. „Za všechno ti děkuji." Zašeptala jsem do objetí. „Nemáš za co, věděl jsem, jak moc silná jsi." „Budeš muset znovu odejít?" Zadržovala jsem slzy jen silou vůle. „Stejně jako minule, nepatřím sem." Smutně se usmál. „Tohle není spravedlivé." Vzlykla jsem a stiskla Ruggerovu ruku. „Život není spravedlivý a vy dva to víte líp než kdokoliv jiný." „Sol a Matteo budou muset taky odejít?" Zeptal se Rugge. Ardarel souhlasně přikývl. „Samozřejmě, Tárí se Zivou je zítra pošlou zpět." „Je to škoda, ráda bych je lépe poznala." Pousmála jsem se. „A Ruggero..." „Tady jste." Přerušila Ardarela Ziva a objala ho. „Pojďte k ohni." „Hned přijdeme." Mrknul na ni Rugge. „Pojď se trochu projít." Chytil mě za ruku a mířil dál od ostatních.

„Děje se něco?" Zeptala jsem se, když jsme zastavili. „Chtěl jsem s tebou být jenom chvilku sám, protože ti musím něco říct." Vypadal ustaraně. „A nepočká to do zítra? Pojďme si dnešek užít bez starostí." Pohladila jsem ho po tváři. „Ani nevíš, jak rád bych s tím počkal anebo to vůbec neřešil, ale nemám na výběr." Začínala jsem se bát. „Ruggero co se děje?" „Nejdřív musíš vědět, že tě miluju. Vím, že jsem ti to za dobu, co se známe, řekl tak milionkrát. Řekl jsem ti to jako člověk, řekl jsem ti to i jako Jupiterův potomek. Prostě chci, abys to věděla." „Taky tě miluju." Stiskla jsem jeho ruku. „Všechno co jsme spolu prožili, bylo neuvěřitelný a ničeho nelituji. Jsi ta nejbáječnější holka, jsi moje žena a matka mých dětí. Jsem ti vděčný za tolik věcí." „Ruggero co se děje?" Opravdu mě děsil. „Tím vším se chci dostat k tomu, že jsi to nejlepší co mě v mém životě potkalo, dala jsi tomu všemu nový rozměr. A chci, abys věděla, že jsem to takhle nechtěl." „Co jsi takhle nechtěl?" Nic jsem nechápala. Naznačil, ať se podívám na naše spojené ruce. Jeho ruce mizely. „Co se to děje?" Zeptala jsem se vyděšeně. „Nepatřím sem, a proto musím odejít." „To přeci nejde." Nevěřícně jsem kroutila hlavou a po tvářích už mi znovu stékaly slzy. „Nikdy tě opravdu neopustím, to slibuji. Miluji tebe i naše děti." Nahnul se a dlouze mě políbil. Já mu dala ruce kolem krku ve snaze jakkoliv ho udržet vedle mě. Zavřela jsem oči a polibek si plně užívala. Když jsem, ale otevřela oči, už jsem tam stála sama. Vypařil se! Podlomila se mi kolena a já dopadla na chladnou zem kde jsem propadla v hysterický pláč.

„Ariel, co se děje?" Přiběhla ke mně vyděšená Diana. Nedokázala jsem mluvit, jen jsem seděla na zemi a plakala. „Co se děje?" Uslyšela jsem za sebou Zivu. „O-On je pryč." Dostala jsem ze sebe skrze vzlyky. Mezitím se k nám dostal i Valcar a Matteo. „Musí ti být hrozná zima, pojď, dovedeme tě k ohni." Řekl soucitně Valcar a pomohl mi postavit se.

Posadila jsem se k ohni a ostatní mě sledovali pohledem plným otázek. „Ruggero se prostě vypařil." Zašeptala jsem zlomeně a tiše sledovala plameny. „Stejně jako Ardarel." Objala mě soucitně Ziva. „Jak by se mohl vypařit jako Ardarel? Vždyť Ardarel je mrtvý, on ne." Proud slz na mých tvářích nešel nijak zastavit. Znovu se mi zhroutil celý svět. „Ale on byl mrtvý. Copak už jsi zapomněla? Ardarel ho přivedl jako ducha potom co ho Veles zabil." Pokoušela se mi situaci vysvětlit Ziva. „Ale já ho přeci oživila." Stále jsem šeptala. „Neoživila jsi ho. Dokázala jsi ho zhmotnit tak aby vypadal a dokázal fungovat jako živý. Byl na tom stejně jako Ardarel, ale teď jste dokončili svůj úkol a on musel odejít." „Takhle to přeci nemůže skončit." Podívala jsem se na ni zlomeným pohledem. „Je mi to líto." Zašeptala a znovu mě objala.

Zbytek večera byl plný objímání. Nejen kvůli Ruggerovi, ale taky kvůli tomu, že spousta lidí se vracelo domů. Ještě před pár hodinami jsem to měla taky v plánu, ale teď jsem tak nějak nevěděla kde ten domov mám a kam se mám vrátit. Věděla jsem, že musím žít dál. Musela jsem tady být pro Kasi a Mattea, ale on byl pryč a já nevěděla, jak mám pokračovat. Znovu mě nechal samotnou byť teď to tak nechtěl.

Kolem půlnoci jsem se zvedla od ohně a šla si lehnout. Přenášet domů jsme se měli až zítra. Vrátila jsem se k nám do stanu, posadila se na postel a svůj pohled stočila na prsten na mé ruce. Vzpomněla jsem si na to co říkal Ruggero. Sundala jsem si ho a stiskla ho v dlani. Najednou se přede mnou objevily hologramy vzpomínek, které tam Rugge uložil. Chvilku jsem to sledovala a pak prsten vrátila na svůj prsteníček. Ty vzpomínky ve mně teď nevyvolávaly štěstí, naopak užíraly mě zevnitř. Užíral mě pocit, že už nikdy nebudeme spolu, nikdy nebudeme opravdová rodina, nikdy se nevrátí... Se slzami v očích jsem si lehla a snažila se usnout i když jsem věděla, že po dnešku to půjde jenom těžko.

_______________________________________

Další zlomová kapitola je tady. Doufám, že mě kvůli Ruggerovi neukamenujete, protože všechno má svůj význam ;) Jak to bude Ariel zvládat? Vrátí se do Itálie? Vrátí se někdy k hudbě nebo svůj život zasvětí magii? To už se snad brzy dozvíme, zatím mi vaše názory můžete psát do komentářů♥

Otázka kapitoly: Baví vás sport? Pokud ano tak jaký nejvíc nebo jakému se věnujete?♥
- Já jsem dlouho jezdila na koni, mám za sebou čtyři roky karate a miluju basketbal a florbal♥ Ale i ostatní sporty jsou fajn♥

Miharu♥